Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.1014, sp. zn. 21 Cdo 1271/2013
Zaměstnanec pracoval pro zaměstnavatele jako kuchař. Po návratu z dovolené mu zaměstnavatel představil doplněk jídelního lístku v rozsahu denního menu, se kterým kuchař nesouhlasil, neboť dle jeho názoru nešlo o původní italské pokrmy, které by měly být v restauraci podávány. Po slovní rozepři s vedoucím provozovny zaměstnanec restauraci opustil, v důsledku čehož byl zaměstnavatel pro zajištění provozu nucen přivolat druhého kuchaře. Dva dny poté doručil zaměstnavatel zaměstnanci okamžité zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.
Zaměstnanec podal žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, přičemž argumentoval zejména tím, že z jeho strany nedošlo k porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Soudy prvního a druhého stupně daly zaměstnanci za pravdu, přičemž jejich argumentace směřovala k tomu, že v předmětné věci odmítnutí vykonat pokyn nadřízeného zaměstnancem sice představovalo porušení pracovních povinností, avšak vzhledem k okolnostem pouze méně závažné, které nemohlo vést k okamžitému rozvázání pracovního poměru.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů prvního a druhého stupně a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně, neboť dle jeho názoru měly soudy brát v potaz zejména to, že zaměstnanec svým jednáním spočívajícím v odmítnutí pokynu nadřízeného, který se týkal výkonu práce zaměstnance podle pracovní smlouvy a který byl vydán v souladu s právními předpisy, úmyslně porušil povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, která pro něj vyplývá z pracovního poměru a která patří mezi základní atributy závislé práce vykonávané v pracovněprávním vztahu.
Vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce (srov. § 2 odst. 4 zák. práce) je její výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jsou zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených. Povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení § 301 zák. práce, se samozřejmě týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy.
(…) soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení pracovních povinností zaměstnancem došlo, měl odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že zaměstnanec svým jednáním spočívajícím v odmítnutí pokynu nadřízeného, který se týkal výkonu práce zaměstnance podle pracovní smlouvy a který byl vydán v souladu s právními předpisy, úmyslně porušil povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, která pro něj vyplývá z pracovního poměru a která patří mezi základní atributy závislé práce vykonávané v pracovněprávním vztahu. Na této povaze jednání žalobce nemůže nic změnit okolnost, že změny v jídelním lístku restaurace, se kterými žalobce nesouhlasil, s ním nebyly jako s odborníkem na italskou kuchyni předem projednány, neboť zaměstnanec je povinen plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá. Důsledkem odmítnutí uvedeného pokynu zaměstnancem bylo, že zaměstnavatel byl nucen pro zabezpečení chodu restaurace zajistit přítomnost jiného kuchaře; okolnost, že se mu to podařilo, nemění nic na tom, že svým jednáním zaměstnanec ohrozil provoz restaurace. Za okolnost snižující intenzitu porušení pracovní povinnosti zaměstnancem nelze pokládat ani tolerantní postoj zaměstnavatele k dřívějším porušením jeho pracovních povinností, a to již proto, že tato porušení pracovních povinností byla jiného druhu.