Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3004/2017
Zaměstnanec pracoval na základě pracovní smlouvy u zaměstnavatele jako „automechanik-autolakýrník“ s pracovní dobou rozvrženou od 8:00 do 17:00 hodin včetně hodinové přestávky na oběd. Dle vnitřní regulace a zavedené praxe směl zaměstnanec opustit pracoviště před skončením pracovní doby jen se souhlasem nadřízeného, a to zpravidla po vyzvednutí propustky. Jednoho dne zaměstnanec po skončení přestávky na oběd bez vědomí a souhlasu nadřízeného opustil pracoviště, kam se již do konce pracovní doby nevrátil. O svém odchodu zaměstnanec informoval pouze spoluzaměstnance a jako důvod mu uvedl přetrvávající nevolnost (lékaře zaměstnanec přesto nenavštívil). V důsledku absence zaměstnance došlo k opožděnému dokončení zakázky zaměstnavatele, které vedlo ke snížení ceny za provedenou práci ve výši 6 000 Kč. Zaměstnanci nebyla práce na zakázce před opuštěním pracoviště přidělena. Do doby posuzovaného jednání zaměstnanec své pracovní povinnosti plnil řádně.
Zaměstnavatel zhodnotil porušení povinnosti jako závažné a doručil zaměstnanci výpověď dle § 52 písm. g) zákoníku práce. Zaměstnanec následně podal u soudu žalobu na určení neplatnosti výpovědi, přičemž se bránil zejména tvrzením, že jeho jednání nedosahovalo intenzity závažného porušení povinností, neboť důvodem opuštění pracoviště byla nevolnost způsobená nízkou teplotou (9 °C), nadřízený byl v době opuštění pracoviště na jednání, a tak bylo nemožné získat jeho souhlas s odchodem, přičemž práce na opožděně předané zakázce nebyla v době odchodu zaměstnanci přidělena. Skutečným důvodem skončení pracovního poměru měla být přitom dle zaměstnance jeho zjištěna nemoc z povolání epikondylitis lateralis vpravo, která vznikla u zaměstnavatele.
Okresní soud argumentaci zaměstnance nepřisvědčil a jeho žalobu zamítl. Přihlédl přitom zejména k úmysl zaměstnance a k dovozenému vědomí o možném způsobení škody. Odvolací soud následně rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl, přičemž dovodil pouze méně závažné porušení povinností, a to zejména s přihlédnutím k dlouhodobému řádnému plnění povinností zaměstnancem, k jeho snaze o oznámení a schválení odchodu a k neprokázání přidělení práce na opožděně předané zakázce před svévolným odchodem zaměstnance.
Zaměstnavatel se proti rozsudku krajského soudu bránil dovoláním, a to úspěšně. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o naplnění intenzity závažného porušení povinností (viz vybrané části odůvodnění).
V posuzovaném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce dne 10. 3. 2015 před skončením pracovní doby „po 13:00 hodině“ opustil pracoviště bez souhlasu „nadřízeného“ (jednatele žalovaného). Toto porušení pracovní povinnosti [základní povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. b) zák. práce využívat pracovní dobu k vykonávání svěřených prací] nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako „závažné porušení pracovních povinností“, ale pouze jako „méně závažné porušení pracovních povinností žalobce“. Uvedenou úvahu odvolacího soudu učiněnou při vymezení hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce nelze považovat za správnou.
Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl odvolací soud vedle toho, že žalobce své pracovní povinnosti dosud plnil řádně, též přihlížet – vzhledem k zjištěným okolnostem, za nichž došlo k porušení pracovní povinnosti žalobce – k rozsahu, v jakém žalobce dne 10. 3. 2015 nedodržel zaměstnavatelem rozvrženou pracovní dobu (k tomu, že žalobce nebyl na pracovišti a nevykonával sjednanou práci po dobu zhruba 4 hodin, tedy v rozsahu odpovídajícím polovině pracovní doby připadající na uvedený den), a k tomu, že nepřítomnost žalobce na pracovišti vedla k opožděnému dokončení zakázky žalovaným a ke vzniku škody v podobě ušlého zisku z tržby ve výši 6 000 Kč. S uvedenými okolnostmi, způsobilými vyvolat narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k plnění povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. b) zák. práce, se však odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – nevypořádal. Místo toho vzal v úvahu skutečnosti, které nejsou pro závěr o intenzitě porušení uvedené pracovní povinnosti žalobce významné. Za situace, kdy žalobce neměl jakýkoli souhlas zaměstnavatele s opuštěním pracoviště před skončením pracovní doby, nemůže jeho jednání ani zčásti omlouvat (intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce snižovat) okolnost, že ve všech případech nebyl souhlas žalovaného s opuštěním pracoviště zaměstnancem před skončením pracovní doby spojován s vydáním propustky. Významné z tohoto pohledu není, že žalobce svůj odchod z pracoviště dne 10. 3. 2015 oznámil spoluzaměstnanci, neboť ten mu takový souhlas nebyl oprávněn udělit, a žalobce proto nemohl ani rozumně předpokládat, že tento jeho postup nedostatek souhlasu zaměstnavatele zhojuje. Obdobně okolnost, že žalobce před opuštěním pracoviště nezastihl „nadřízeného“ (jednatele Josefa Zelenku), který v té době měl jednání se zákazníkem, postup žalobce neomlouvá, neboť náležitá opatrnost při plnění pracovních povinností vyžadovala, aby žalobce s odchodem z pracoviště vyčkal do doby, kdy jednatel J. Z. bude moci jeho požadavek na opuštění pracoviště posoudit (okolnosti, které by takovému postupu bránily, ze skutkových zjištění soudů ani ze skutkových tvrzení žalobce nevyplývají). Je-li během pracovní doby zaměstnanec povinen nejen vykonávat práci pro zaměstnavatele, ale také – pokud práci právě nevykonává, protože mu dosud přidělena nebyla – být připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, nesnižuje intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce odvolacím soudem zohledněná okolnost, že v době opuštění pracoviště žalobce neměl přidělenu „konkrétní práci, která by nebyla dokončena“ (tedy ani práci na zakázce, jejíž opožděné dokončení měl svou nepřítomností způsobit); svojí nepřítomností na pracovišti naopak žalobce znemožnil, aby k přidělení práce došlo. Konečně ani u žalobce zjištěná nemoc z povolání, která vznikla za podmínek, za nichž žalobce pracoval u žalovaného, a okolnost, že žalobce i po jejím zjištění v rozporu s dohodou účastníků o dočasném pracovním zařazení vykonával u žalovaného práce s vibračními bruskami, nemohou mít na závěr o intenzitě porušení pracovní povinnosti žalobce žádný vliv, jestliže s opuštěním pracoviště žalobcem dne 10. 3. 2015 nijak nesouvisí (žalobce svůj odchod z pracoviště odůvodňoval přetrvávající nevolností způsobenou chladem).