Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021
Zaměstnanec pracoval v pracovním poměru u obce, přičemž mu dne 26. 5. 2017 byla doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, v níž zaměstnavatel vytýkal zaměstnanci zejména to, že dne 23. 12. 2016 minimálně 16 minut před skončením pracovní doby opustil pracoviště a v „docházkovém listě“ vyznačil pozdější odchod, jakož i to, že v rozporu s etickým kodexem zaměstnanců ve veřejné správě doručil místostarostovi balík s kostýmem vězeňského pyžama s nalepovacím vězeňským číslem. Balík zaměstnanec předal k doručení na poště právě v době svého předčasného odchodu z pracoviště.
Zaměstnanec podal u soudu žalobu na určení neplatnosti předmětné výpovědi, přičemž byly pro posouzení sporu rozhodné zejména dvě otázky:
Toto shrnutí se zabývá řešením první uvedené otázky, která měla klíčový význam z hlediska posouzení platnosti výpovědi – jestliže zaměstnavatel nedodrží stanovenou 2měsíční lhůtu, soud má bez dalšího určit neplatnost výpovědi.
Soudy prvního a druhého stupně naznaly, že byla výpověď podána zaměstnavatelem opožděně, a to nejdříve zejména s argumentací, že bylo již dne 9. 3. 2017 doručeno na podatelnu žalované obce oznámení Policie ČR o podezření na spáchání přestupku zaměstnancem, spočívajícího v uvedeném odeslání zásilky s kostýmem vězně místostarostovi. Soudy naznaly, že již dnem doručení předmětného oznámení na podatelnu – do sféry dispozice zaměstnavatele – začala běžet 2měsíční lhůta pro doručení výpovědi, neboť již od tohoto dne zaměstnavatel věděl o porušení povinností zaměstnancem.
Tento závěr byl označen za chybný Nejvyšším soudem, který rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zde zejména konstatoval, že se vědomost o důvodu výpovědi (o tom, že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi), přičítá zaměstnavateli pouze tehdy, má-li tuto vědomost zejména člen statutárního orgánu zaměstnavatele – právnické osoby, nebo jiný zástupce zaměstnavatele, případně (nejméně) bezprostředně nadřízený vedoucí zaměstnanec výpovědním důvodem dotčeného zaměstnance (nebo v rámci vertikální linie nadřízenosti každý další). Samotné doručení oznámení policie na podatelnu tedy ještě neznamená, že se zaměstnavatel o předmětném protiprávním jednání zaměstnance dozvěděl.
Následoval opětovný závěr krajského soudu o opožděnosti výpovědi, tentokráte zejména s poukazem na to, že se dne 9. 3. 2017 o vytýkaném porušení povinností zaměstnance dozvěděl místostarosta obce, kterému bylo jako poškozenému v tento den také doručeno oznámení PČR o spáchání přestupku zaměstnancem.
Rovněž tento závěr označil Nejvyšší soud v nadepsaném rozsudku za chybný, a to zejména s oporou tvrzení, že místostarosta nevystupuje vůči zaměstnancům obce jako statutární orgán (pro pracovněprávní vztahy plní dle zákona o obcích úkoly statutárního orgánu tajemník obce), ale ani jako nadřízený vedoucí zaměstnanec.
18. Lze zopakovat, že zaměstnavatel se o závažném porušení pracovní povinnosti, na jehož základě je dána výpověď, doví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Jde tak o osoby, které mohou být odlišné od statutárního orgánu (právnické osoby), tedy o osoby tzv. „specializované“, prostřednictvím nichž se zaměstnavatel dozvídá o právně významné skutečnosti (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020); v poměrech žalovaného jde tak nepochybně o vedoucího příslušného oddělení či odboru, ve kterém byl žalobce zařazen.
19. Specifikem obce jako zaměstnavatele je, že zákon v osobě tajemníka přímo vyjmenovává konkrétní osobu, která plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele v oblasti pracovněprávních vztahů [srov. ustanovení § 110 odst. 4 písm. d) zák. o obcích], tajemníka [jako vedoucího úřadu (srov. ustanovení § 2 odst. 7 zák. o úřednících)] je tak možno považovat za nejvýše postaveného vedoucího zaměstnance ve vztahu k zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu (tedy i ve vztahu k žalobci).
20. Z výše uvedeného hlediska je tak třeba posuzovat správnost závěru odvolacího soudu, že „…místostarosta, který s ostatními subjekty tvoří obecní úřad, může zastupovat starostu a je proto třeba uzavřít, že dozví-li se místostarosta o okolnostech vedoucích k dání výpovědi, je toto třeba považovat za okolnost, o které se dozvěděl zaměstnavatel…“.
21. Především z žádného ustanovení zákona o obcích nelze dovodit, že by místostarosta obce byl vedoucím zaměstnancem obce, jehož by ve smyslu ustanovení § 11 zák. práce bylo možno považovat za vedoucího zaměstnance žalobce, či dokonce vedoucího zaměstnance tajemníka obecního úřadu jakožto nejvýše postaveného vedoucího zaměstnance ve vztahu k zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu.
22. Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec. Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu zaměstnavatele. Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance (například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele. Vedoucím zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizační složky státu (k tomu srov. in Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce, Komentář, Praha: C. H. Beck 2019: 3. vydání, str. 74, 75, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1960/2021).
23. Postavení místostarosty obce ve struktuře orgánů obce [resp. ve XY místostarosty městské části – dále však „obce“ (srov. ustanovení § 4 odst. 2, § 20 odst. 2 zák. o obcích)] vyplývá z ustanovení § 84 odst. 2 písm. m) zák. o obcích (je členem zastupitelstva obce), § 99 odst. 3 zák. o obcích (je členem rady obce) a spolu s dalšími též členem obecního úřadu (srov. ustanovení § 109 odst. 1 zák. o obcích); v době nepřítomnosti zastupuje starostu obce (srov. ustanovení § 104 odst. 1 věta třetí zák. o obcích). Ze žádného z uvedených ustanovení však nevyplývá, že by místostarosta obce vykonával (mohl vykonávat) oprávnění vedoucího zaměstnance, tedy „stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny“; místostarosta obce není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
24. Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud odvolací soud uzavřel, že postavení místostarosty, jakožto člena rady a obecního úřadu, je určující pro posouzení „vědomosti“ obce jakožto zaměstnavatele žalobce o jednání žalobce, které bylo důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, není toto hodnocení z hlediska předpokladů významných pro počátek běhu subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce správné.
25. Poukázal-li odvolací soud dále na skutečnost, že místostarosta obce „může zastupovat starostu“ (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak tato úvaha přehlíží, že místostarosta zastupuje starostu obce (přebírá jeho pravomoci) pouze v době jeho nepřítomnosti (srov. ustanovení § 104 odst. 1 věta třetí, § 103 odst. 6, § 75 odst. 1 zák. o obcích); skutkové zjištění, že v rozhodné době nastala zákonem předpokládaná situace, za které místostarosta obce přejímá pravomoci starosty, není obsahem spisu; za této situace je nadbytečné řešit otázku, zda není možno odvíjet vědomost obce o právně významné skutečnosti od vědomosti starosty obce.