Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2242/2009
Zaměstnavatel nevyplatil zaměstnanci část mzdy za měsíc červenec (podle všeho kvůli administrativnímu pochybení). Stanoveným výplatním termínem byl 16. den v měsíci, a mzda za měsíc červenec tedy měla být vyplacena do 16. srpna. Zaměstnanec přistoupil dne 4. září k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení části mzdy do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti.
Zaměstnavatel napadl platnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Poukazoval přitom především na to, že podle jeho názoru došlo ze strany zaměstnance ke zneužití práva a jednání v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. Konstatoval ovšem, že je zde jiný důvod, pro který lze mít okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné, a to nedodržení podmínek pro okamžité zrušení předepsané zákoníkem práce. Zákon totiž stanoví, že k okamžitému zrušení může zaměstnanec přistoupit až po 15 dnech od uplynutí splatnosti, nikoli výplatního termínu. Mzda je přitom splatná nejpozději v poslední den měsíce, jenž následuje po měsíci, ve kterém právo na mzdu vzniklo. Mzda za měsíc červenec byla tedy splatná 31. srpna. Jestliže zaměstnanec okamžitě zrušil pracovní poměr 4. září, učinil tak předčasně, a nejedná se tedy o platné okamžité zrušení pracovního poměru.
Základní podmínkou pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem pro nevyplacení mzdy nebo platu, anebo náhrady mzdy nebo platu (případně jakékoliv jejich části) je, že se takové plnění stalo splatným. Protože lhůta 15 dnů, po jejímž marném uplynutí může zaměstnanec realizovat své právo rozvázat uvedeným způsobem pracovní poměr, se odvíjí od uplynutí termínu splatnosti mzdy (platu), je třeba důsledně rozlišovat mezi splatností mzdy (platu) na straně jedné a termínem výplaty na straně druhé. Zatímco splatnost mzdy (platu) nastává - jak vyplývá z ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, na které ustanovení § 56 písm. b) zák. práce výslovně odkazuje – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat (tedy poslední den takového měsíce), termín výplaty, jak vyplývá z ustanovení § 141 odst. 3 zák. práce, určí zaměstnavatel v mezích daných ustanovením § 141 odst. 1 zák. práce (nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě).
Protože ustanovení § 56 písm. b) zák. práce váže možnost okamžitého zrušení pracovního poměru výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, je pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části nerozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu). Z uvedeného vyplývá, že počátek běhu patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení § 56 písm. b) zák. práce se bude vždy odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat (jejich část).