Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4275/2009
Zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr se zaměstnancem pro delší dobu trvající neomluvené absence. Zaměstnanec považoval okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné, protože byl v předmětné době dočasně práce neschopen. Zaměstnavatel zdůvodňoval své posouzení zaměstnancovy nepřítomnosti jako nepřítomnosti neomluvené tím, že včas nesplnil svou povinnost oznámit a prokázat zaměstnavateli existenci překážky. Zaměstnanec totiž skutečně předložil doklad o dočasné pracovní neschopnosti až po uplynutí poměrně dlouhé doby, když v mezidobí do práce nechodil. Zaměstnavatel přistoupil k okamžitému zrušení až poté, kdy mu rozhodnutí o dočasně pracovní neschopnosti bylo předloženo a kdy tedy již o dočasné pracovní neschopnosti věděl.
Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu, podle nějž se zaměstnanec dopustil porušení svých povinností, když zaměstnavateli bezodkladně neoznámil a neprokázal existenci překážky. Toto porušení povinností ovšem neznamená, že by se jednalo o neomluvenou absenci. Z tohoto hlediska bylo rozhodné, že v době nepřítomnosti zaměstnance v práci objektivně existovala překážka spočívající v jeho dočasné pracovní neschopnosti. Zaměstnavatel v okamžitém zrušení uvedl, že důvodem pro rozvázání pracovního poměru je neomluvená absence, které se zaměstnanec nedopustil. Z hlediska platnosti okamžitého zrušení nebylo možné přihlédnout k porušení povinnosti zaměstnance včas oznámit a prokázat překážku, kterého se zaměstnanec dopustil, ale zaměstnavatel toto porušení povinnosti neuvedl v okamžitém zrušení. Okamžité zrušení bylo proto neplatné.
I když v zásadě je zaměstnanec povinen uvědomit zaměstnavatele o překážce v práci a o předpokládané době jejího trvání, není-li mu předem známa, bez zbytečného průtahu, má tato povinnost pouze pořádkovou povahu a její nedodržení nemá vliv na vlastní podstatu překážky v práci, je-li prokázána její existence, jíž je především suspenze pracovního závazku, tj. že zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy, a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu, přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance je zajištěno jiným způsobem.
Okolnost, že zaměstnanec uvědomí zaměstnavatele o důležité osobní překážce v práci a prokáže její existenci, včetně doby jejího trvání, až dodatečně po jejím skončení, neznamená, že by zaměstnavatel již nebyl povinen nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu trvání překážky v práci dodatečně omluvit. Zaviněné nesplnění oznamovací povinnosti zaměstnance je pouze porušením pracovní kázně, nemá však bez dalšího za následek vznik neomluvené absence zaměstnance; rozhodující je existence překážky v práci a její trvání Jestliže tedy zaměstnanec – byť i dodatečně – prokáže, že překážka v práci na jeho straně po rozhodnou dobu objektivně existovala, nemůže být jeho případná nepřítomnost v práci po dobu trvání prokázané překážky v práci hodnocena zaměstnavatelem jako neomluvená a nemůže představovat porušení pracovní kázně.