Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005
Zaměstnavatel přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení povinností. Porušení povinností bylo zaměstnavatelem shledáno v tom, že zaměstnankyně v době, která pro ni nebyla pracovní dobou, chtěla opustit areál zaměstnavatele (prodejnu) se zbožím, jež nezaplatila.
Zaměstnankyně napadla platnost okamžitého zrušení s tím argumentem, že se nemohlo jednat o porušení pracovní kázně, když k porušení povinností došlo v rámci doby odpočinku, tedy mimo pracovní dobu.
U Nejvyššího soudu zaměstnankyně s uvedenou argumentací neuspěla. Soud dospěl k závěru, že pracovní poměr, který tvoří soubor vzájemných práv a povinností, netrvá jen v pracovní době, ale neustále. Zaměstnance tedy i v době odpočinku vážou vůči zaměstnavateli určité povinnosti. Jejich porušení může být považováno za porušení pracovní kázně, zejména jedná-li se o povinnost chránit majetek před škodou, která má úzké vazby k prevenční povinnosti.
Okamžité zrušení pracovního poměru bylo tedy shledáno platným.
S názorem dovolatelky, že „pracovní kázeň je plněním souboru pracovněprávních povinností při konání práce (při plnění pracovních úkolů a v souvislosti s ním)“, a že tedy k porušení pracovní kázně může dojít jen v rámci stanovené pracovní doby, dovolací soud nesouhlasí.
Existence pracovněprávního vztahu není vázána ani na pracovní dobu (na dobu výkonu práce podle pracovní smlouvy). Pracovněprávní vztah nevzniká opakovaně na počátku pracovní doby (případně příchodem zaměstnance na pracoviště) a nezaniká s jejím koncem (odchodem zaměstnance). Také v době, kdy zaměstnanec nemá pracovní dobu a neplní pracovní úkoly nebo činnosti v přímé souvislosti s ním, pracovní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem trvá.
Povinnost aktivně něco konat (dare, facere) podle pokynů zaměstnavatele má zaměstnanec toliko v pracovní době. Mimo pracovní dobu, jestliže pracovní poměr (a tedy i pracovněprávní vztah) trvá, lze po zaměstnanci požadovat plnění povinností spočívajících především v tom, aby se něčeho zdržel, něco nekonal (non facere, omittere).
Povinnosti uvedené v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce patří k základním povinnostem zaměstnanců a představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o zcela legitimní požadavek na dodržení jisté (přiměřené) kvality vzájemného (pracovněprávního) vztahu. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (non facere, omittere). Nelze mít pochybnosti o tom, že dopustí-li se zaměstnanec útoku na majetek zaměstnavatele, jde o jednání, které je v rozporu s povinnostmi uloženými zejména v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Na této povaze zaměstnancova jednání nemůže nic změnit ani skutečnost, že se uvedeného jednání dopustí mimo pracovní dobu. Jinak řečeno, povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce nejsou limitovány počátkem ani koncem pracovní doby.
Jednání zaměstnance ke škodě na majetku zaměstnavatele může představovat porušení povinnosti stanovené ustanovením § 73 (dnes § 301) odst. 1 písm. d) zák. práce i v případě, že se tohoto jednání zaměstnanec dopustil mimo stanovenou pracovní dobu.
... Důvodně akcentoval, že hodnocení intenzity porušení pracovní kázně spočívající v „nedovolené manipulaci s majetkem zaměstnavatele (ve smyslu jeho odcizení) je nutno považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, ať již se jedná o majetek jakékoli hodnoty“, že „žalobkyně nejenže nechránila majetek zaměstnavatele, ale aktivně napomáhala jeho odcizení“, a že se tohoto jednání dopustila ve svém pracovním volnu v objektu žalované.