Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2017, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy jako „redaktor a editor“ pro televizní zpravodajství TV Barrandov. Jednoho dne obdržel od svého přímého nadřízeného e-mailovou zprávu, ve které ten zaměstnanci (a dalším editorům večerní zpravodajské relace „Naše zprávy“) nařídil, aby zasílal dvakrát denně plán reportáží, které se pojedou natáčet, majiteli televize a ředitelce. Zaměstnanec se proti tomu ohradil a podal výpověď z pracovního poměru. Ve výpovědní době se na serveru DigiZone.cz objevil článek, ve které zaměstnanec kritizoval údajnou cenzuru zpráv na TV Barrandov a přirovnal poměry u zaměstnavatele k totalitnímu režimu. Pro uvedené (zveřejněné) výroky zaměstnavatel dopisem okamžitě zrušil se zaměstnancem pracovní poměr.
Zaměstnanec se u soudu domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, přičemž v žalobě zejména tvrdil, že se při svém jednání řídil právem na svobodu projevu zakotveným v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, a že postupoval ve veřejném zájmu, neboť upozornil na hrozící cenzuru proto, aby zpravodajství na TV Barrandov zůstalo objektivní a nestranné.
Okresní soud žalobu zaměstnance zamítl a uvedl mezi jinými, že zaměstnanec svým dramatickým přirovnáním poměrů u zaměstnavatele k totalitnímu režimu a nepodloženým nařknutím z cenzury zpravodajství porušil povinnost loajality dle § 301 písm. d) zákoníku práce zvlášť hrubým způsobem.
Odvolací soud toto rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, přičemž argumentoval zejména tím, že zaměstnancovy výroky představují pouze soukromé subjektivní hodnocení. Zaměstnanec dle soudu sice mohl jednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, nicméně uvedené ujednání v pracovní smlouvě představuje soukromoprávní požadavek zaměstnavatele na dodržování smluv, který v daném případě může být vyloučen významnému veřejnoprávnímu zájmu, kterým je právo zaměstnance na svobodu projevu a právo veřejnosti na informace.
Nejvyšší soud na základě dovolání zaměstnavatele rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozhodnutí okresního soudu, který žalobu zamítl. Argumentace Nejvyššího soudu se přitom ubírala zejména v tom směru, že zaměstnancova kritika byla neoprávněná, neboť nebyla postavena na pravdivých podkladech. Zaměstnavatel totiž svá tvrzení o nepřípustném zasahování vedení do zpravodajství a cenzuře před obecnými soudy neprokázal. V konečném důsledku tak muselo převážit právo zaměstnavatele na dobrou pověst.
Při výkonu základního práva na svobodu projevu může dojít k zásahu do práva na zachování dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nejen zveřejněním nepravdivých (nepodložených) znevažujících (difamujících) skutkových tvrzení, která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou pověst dotčené osoby, ale i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o určité osobě. K neoprávněnému zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nedojde jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy - řečeno jinak – nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení, resp. z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, z nichž jsou současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li skutková tvrzení, resp. podklady pro hodnotící úsudek, pravdivé a jsou-li difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Při posouzení toho, zda se jedná o přípustnou (oprávněnou) kritiku, je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu. Jestliže kritika v konkrétním případě vybočí z mezí její přípustnosti, není namístě upřednostňovat právo na svobodný projev před právem na ochranu dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby. Jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.
V projednávané věci je žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 6.10.2014 vytýkáno, že jako zaměstnanec poskytl elektronickému informačnímu zdroji ke zveřejnění nepravdivé difamující informace a hodnotící úsudky o svém zaměstnavateli (žalované), které byly dne 3.10.2014 zveřejněny (formou citací žalobce) v této podobě: „Vedení televize (B.) schvaluje, které firmy mohou vystupovat v reportážích a které ne“, že „J. S. (předseda představenstva žalované) chce dostávat dvakrát denně přehled všech plánovaných reportáží s popisem, které firmy v nich budou vystupovat, a vedení televize pak rozhodne, co se nakonec ve zprávách objeví a co ne“, a že žalobce „totalitní cenzuru jako dospělý člověk nezažil, když ale vidí, jakým způsobem chce pan S. a někteří jeho podřízení (například ředitelka PR K. B.) zasahovat do zpravodajské relace a ovlivňovat ji, tak má aspoň přibližnou představu, jak to mohlo před rokem ’89 v médiích vypadat“. Z uvedených citací je patrné, v tom je třeba dovolatelce přisvědčit, že se skutečně jedná o výroky znevažující (difamující), které jsou objektivně způsobilé ohrozit či poškodit dobrou pověst žalované jako právnické osoby podílející se na provozování televizního vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Aby však bylo možno dospět k závěru, že „žalobce tímto projevem pouze realizoval své ústavní právo občana“, jak dovodil odvolací soud, muselo by se jednat o přípustnou (oprávněnou) kritiku, která – jak uvedeno výše – je zásadně založena na pravdivých (podložených) skutkových tvrzeních a pravdivých podkladech. O takový případ se však v projednávané věci zřejmě nejedná, neboť soud prvního stupně (i odvolací soud, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil) z výsledků provedeného dokazování dovodil, že „tvrzení žalobce o nepřípustném zasahování vedení do zpravodajství, o cenzuře a prosazování PR témat zůstalo neprokázáno“. I když zveřejněné výroky žalobce - jak uvádí odvolací soud – „představují do jisté míry žalobcovo subjektivní hodnocení“, nelze opominout, že i zveřejněný negativní hodnotící úsudek o určité osobě, aby byl právně přípustný, musí vycházet z pravdivých podkladů. Za této situace je odůvodněn závěr, že se žalobce jednáním popsaným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 6.10.2014 dopustil porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.