Usnesení Ústavního soudu ze dne 18.06.2019, sp. zn. III. ÚS 3794/18
Zaměstnanec vykonával od 21.11.2015 pro zaměstnavatele (příspěvková organizace provozující divadlo) práci režiséra činohry. Jako režisér se měl podílet na inscenačním ztvárňování nejnáročnějších dramatických nebo hudebně dramatických děl na úrovni, která přispívá k rozvoji uměleckých žánrů s povinností tří režií v každé divadelní sezóně. V době uzavření pracovní smlouvy vzal předchozí ředitel divadla na vědomí hostování zaměstnance jako režiséra v Divadle Šumperk od 10.11. do 19.12.2015.
Krátce po uzavření pracovní smlouvy (25.11.2015) došlo k odvolání dosavadního ředitele divadla a následně byla dne 3.12.2015 zaměstnanci oznámena změna dramaturgického plánu, v jehož rámci neměly být realizovány některé inscenace, které měl původně režírovat. Zaměstnavatel písemně ve stejný den rozvrhl zaměstnanci pracovní dobu na pracovní dny od 9:00 do 17:00, a to také na dobu hostování v Divadle Šumperk. Dvěma pokyny zaměstnavatel sdělil zaměstnanci jeho pracovní úkoly na období od 4.12. do 30.12.2015, mezi něž patřily povinnosti shlédnout vybraná představení divadla a vyhotovit k nim písemné zhodnocení režijního pojetí, výkonu umělců a vhodnosti konkrétního obsazení rolí.
Dne 30. 12. 2015 bylo zaměstnanci doručeno okamžité zrušení pracovní poměru pro hrubé porušení základních povinností, spočívajících v neplnění pokynů nadřízeného a v neomluvené absenci zaměstnance na pracovišti ve dnech 4., 5., 7. až 10., 16. a 18. 12. 2015, byť byl k nástupu několikráte telefonicky i písemně vyzván.
Zaměstnanec se u soudu dožadoval určení neplatnosti okamžitého zrušení, přičemž s tímto návrhem uspěl jak u okresního a krajského soudu, tak u soudu Nejvyššího, který dovolání zaměstnavatele odmítl. Ústavní stížnost zaměstnavatele byla následně také odmítnuta usnesením.
Soudy nepovažovaly absenci zaměstnance v tvrzeném rozsahu 8 dnů za zvlášť hrubé porušení pracovních povinností, což odůvodnily řadou specifických okolností daného případu, např. účelovým rozvržením pracovní doby, schváleným hostováním, neohrožením ani neovlivněním činnosti divadla absencí (viz vybrané části odůvodnění). Ještě jednou tak bylo zdůrazněno, že zaměstnavatel vždy musí posuzovat konkrétní případ protiprávního jednání zaměstnance z hlediska stupně naplněné intenzity porušení pracovní kázně.
7. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. 16 Co 162/2017-114 potvrdil rozsudek okresního soudu. V něm uvedl, že k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel přistoupit pouze tehdy, odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V tomto ohledu se krajský soud neztotožnil se závěrem okresního soudu, podle něhož vedlejší účastník nebyl povinen vykonávat uloženou práci. Vedlejší účastník pracoval jako režisér činohry a součástí jeho práce bylo inscenačně ztvárňovat nejnáročnější dramatická nebo hudebně dramatická díla. Tím ovšem nebyla vyloučena povinnost konat práci uloženou mu zaměstnavatelem, tedy zhlédnout představení, která se již u stěžovatelky hrála, a zhodnotit je po odborné stránce. Splněním této povinnosti totiž vedlejší účastník mohl vytvořit podklady pro rozhodnutí stěžovatelky o další spolupráci s některými zaměstnanci (herci), či pro tvorbu dramaturgického plánu na příští rok apod. Popsaná činnost jistě není režií jako takovou, ale s režijní činností souvisí, a proto ji lze pokládat za součást pracovní náplně vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník tím, že se ve dnech uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru nedostavil na pracoviště, porušil svou povinnost zaměstnance podle § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 zákoníku práce.
8. Uvedený závěr nicméně neznamená, že byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Je tomu tak s ohledem na specifické okolnosti věci, zejména povahu práce vedlejšího účastníka jako režiséra, jehož zaměstnavatelem je divadlo. Odvolání dosavadního ředitele divadla mělo za následek různé rozpory mezi stěžovatelkou a jejími některými zaměstnanci. Kromě jiného došlo ke změně dramaturgického plánu, přičemž některé plánované inscenace, které měl režírovat vedlejší účastník, se v divadelní sezoně neměly uskutečnit a byly odsunuty na neurčito. Žádná jiná režijní práce vedlejšímu účastníkovi svěřena nebyla. Stěžovatelka mu navíc určila pracovní dobu tak, že v podstatě požadovala, aby byl na pracovišti kdykoli to bude potřeba. Stanovení pracovní doby vedlejšímu účastníkovi od 9:00 do 17:00 hod. v pracovních dnech bylo evidentně účelové a vzhledem k charakteru divadelní práce (večerní, odpolední, víkendová představení a zkoušky apod.) také zcela nereálné. Nutno přihlédnout také k tomu, že vedlejší účastník se opakovaně snažil dosáhnout nějaké dohody se stěžovatelkou ohledně náplně práce i docházky do práce, a to i udělením dovolené či pracovního volna. Předcházející ředitel mu umožnil hostovat v Divadle Šumperk v době od 10. 11. do 19. 12. 2015, pročež nebylo možné, aby vedlejší účastník v době, kdy tam pracoval na přípravě premiéry, byl zároveň přítomen na jiném pracovišti. Vedlejšímu účastníkovi byla sice v souladu s pracovní náplní přidělována práce spočívající v odborném dozoru na hraných představeních, tato práce však nemusela být nutně vykonávána právě v době jeho hostování. Tím, že vedlejší účastník na těchto představeních nebyl, nikterak neohrozil či neovlivnil činnost stěžovatelky. Vyhodnocení těchto inscenací mohl provést v době následující po skončení jeho hostování. Stejný závěr platí i vůči jeho absenci na dvou poradách. Neomluvené zmeškání práce v osmi případech v prosinci 2015 proto představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažným způsobem a neodůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru.
9. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 2108/2018-153, neboť nebylo shledáno přípustným podle § 237 občanského soudního řádu. Právní závěr krajského soudu, podle něhož neomluvené zmeškání práce vedlejšího účastníka v osmi případech v prosinci 2015, kdy zároveň hostoval v jiném divadle, nepředstavuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a tudíž ani důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, je podle dovolacího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí v otázce hodnocení stupně intenzity porušení uvedených povinností. Krajský soud náležitě přihlédl ke všem okolnostem významným pro posouzení této intenzity. Ani neomluvené zmeškání práce nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu. Námitky směřující k hodnocení provedených důkazů podle dovolacího soudu nezpochybňují právní posouzení věci, pročež nemohou založit dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu.21. Ústavní soud konstatuje, že u napadených rozsudků žádné takovéto pochybení neshledal. Krajský soud podrobně vysvětlil, že jednání vedlejšího účastníka sice představovalo porušení jeho pracovněprávních povinností, s ohledem na specifické okolnosti posuzované věci, jež byly popsány výše (mj. akceptace hostování vedlejšího účastníka ze strany původního vedení divadla, jednání vedlejšího účastníka ve snaze nalézt řešení situace, specifika práce režiséra činohry, problematické dodatečné vymezení pracovní doby), však nemohlo opodstatňovat závěr o porušení těchto povinností zvlášť hrubým způsobem, a tudíž ani okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Při hodnocení intenzity protiprávního jednání vedlejšího účastníka ve smyslu uvedeného ustanovení má soud vždy určitou míru uvážení, plynoucí z obecnosti vymezení důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru. Pokud přitom obecné soudy řádně odůvodnily závěr, že v případě jednání vedlejšího účastníka o zvlášť hrubé porušení povinností nešlo, aniž by se dopustily některého z výše uvedených "kvalifikovaných" excesů ze zásad spravedlivého procesu, pak tomuto jejich závěru nelze v řízení o ústavních stížnostech nic vytknout. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat úvahy obecných soudů o tom, zda jednání vedlejšího účastníka mělo intenzitu porušení povinností "zvlášť hrubým způsobem", z jiných než ústavněprávních hledisek.