Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele v pracovním poměru jako řidič, přičemž jednoho dne po příchodu do práce odmítl rozvézt zboží (maso a další produkty podléhající rychlé zkáze) na přidělené rozvozové trase a opustil pracoviště. Stejný den se zaměstnanec v 11,46 hodin dostavil do ordinace svého ošetřujícího lékaře, který rozhodl o vzniku dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance z důvodu diagnostikovaného „kataru horních cest dýchacích“. Zaměstnavatel na popsaný stav reagoval doručením okamžitého zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení povinností zaměstnancem, které zaměstnavatel spatřoval v tom, že zaměstnanec v inkriminovaný den „po příchodu do zaměstnání odmítl pokyn vedoucího rozvézt zboží na lince č. 8 (Jednoty Rakovník) a poté opustil pracoviště, čímž způsobil zaměstnavateli provozní obtíže“.
Zaměstnanec podal u soudu žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a v průběhu sporu uváděl, že výkon práce odmítl ze zdravotních důvodů, což (prý – toto tvrzení se nepodařilo prokázat) oznámil vedoucímu zaměstnanci i ostatním kolegům. Zaměstnavatel naopak poukazoval na to, že zaměstnanec odmítl provézt rozvážku čistě pro svou nespokojenost s přidělenou rozvozovou trasou, neboť ta narušila jeho plány po práci, přičemž podle zaměstnavatele byla následná návštěva ošetřujícího lékaře „ryze účelová“.
V rámci sporu bylo mimo jiné rozhodné vyřešení otázky významu rozhodnutí ošetřujícího lékaře o dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance pro posouzení porušení povinnosti zaměstnance, ke kterému došlo téhož dne, avšak před tím, než bylo o pracovní neschopnosti zaměstnance rozhodnuto.
Soudy prvního a druhého stupně přisvědčily argumentům zaměstnavatele a žalobu zaměstnance zamítly. Vzaly přitom za prokázané, že zaměstnanec odmítl vykonávat práci nikoliv ze zdravotních důvodů (dle provedených důkazů nebyl v době odmítnutí výkonu práce zdravotně indisponován), ale pouze z důvodu svého nesouhlasu s rozvozovou trasou. Při posuzování intenzity porušení povinností pak soudy přihlédly k absenci objektivního důvodu pro odmítnutí výkonu práce a ke svévolnému porušení jedné ze základních pracovněprávních povinností zaměstnancem, jakož i k tím vyvolanému zvýšenému riziku vzniku škody většího rozsahu na zboží podléhajícímu rychlé zkáze.
Nejvyšší soud následně zamítl dovolání zaměstnance, přičemž k výše uvedené právní otázce uvedl, že ošetřující lékař při rozhodování o dočasné pracovní neschopnosti nebere do úvahy zdravotní stav zaměstnance v minulosti, ledaže rozhoduje o vzniku neschopnosti zpětně. Mimo tyto zvláštní případy platí, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nevypovídá nic o zdravotním stavu pojištěnce (zaměstnance) před jeho vydáním. Jestliže tedy zaměstnanec tentýž den před uznáním dočasné neschopnosti odmítl pracovat, aniž by mu skutečně ve výkonu práce bránily zdravotní důvody (což vyplynulo z provedeného dokazování), jedná se o porušení pracovněprávních povinností.
O vzniku dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce (zaměstnance) rozhoduje ošetřující lékař. Jestliže ošetřující lékař vyšetřením zjistí, že zdravotní stav zaměstnance pro nemoc nebo úraz nedovoluje vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, rozhodne o dočasné pracovní neschopnosti [srov. ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) zákona o nem. pojištění].
Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je významný výsledek aktuálního vyšetření zdravotního stavu zaměstnance; ošetřující lékař se tedy, vyjma případů vysloveně uvedených (srov. ustanovení § 57 odst. 3 zákona o nem. pojištění), nevyjadřuje ke stavu v minulosti [srov. prézens „nedovoluje“ užitý v ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) zákona o nem. pojištění], nýbrž pro futuro; zákonná zkratka, uvedená v ustanovení § 57 odst. 2 zákona o nem. pojištění („Dočasná pracovní neschopnost začíná dnem, v němž ji ošetřující lékař zjistil, pokud se dále nestanoví jinak.“), má význam pouze pro účely stanovení počátku podpůrčí doby (srov. ustanovení § 26 odst. 1, odst. 3 zákona o nem. pojištění), resp. pro účely stanovení počátku nároku na náhradu mzdy (srov. ustanovení § 192 odst. 1 zák. práce). Z uvedeného je nutno dovodit, že pakliže ošetřující lékař nerozhodl o zpětném počátku pracovní neschopnosti pojištěnce (zaměstnance) podle ustanovení § 57 odst. 3 zákona o nem. pojištění, nevypovídá rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nic o zdravotním stavu pojištěnce před jeho vydáním; při posouzení takového stavu pak nelze z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ani vycházet ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a soud je oprávněn si (podle jiných v řízení provedených důkazů) uvedenou situaci posoudit sám.
Pakliže se žalobce, jak vyplynulo ze skutkových zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), dne 23. 3. 2017 v brzkých ranních hodinách podle pokynu zaměstnavatele (rozpisu směn) dostavil do místa výkonu práce (na provozovnu žalované) a měl být připraven provést rozvážku masa, avšak s výkonem práce (rozvážkou) nezapočal a neuposlechl příkaz zaměstnavatele k provedení konkrétní jízdy z důvodu „nespokojenosti s přidělenou rozvozovou trasou“, přičemž v provedení jízdy mu nebránily zdravotní důvody, z pracoviště odešel a teprve poté (okolo jedenácté hodiny dopolední téhož dne) navštívil ošetřujícího lékaře, který mu vystavil doklad o pracovní neschopnosti, je závěr odvolacího soudu, který sám (podle provedených důkazů) posoudil, zda zdravotní důvody žalobci bránily uposlechnutí příkazu zaměstnavatele k provedení konkrétní jízdy, a dovodil, že žalobce tímto porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci [srov. § 38 odst. 1 písm. b), § 301 odst. 1 písm. a) zákoniku práce], správný a námitka důvodnost dovolání nezakládá.
Při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci odvolací soud správně přihlédl k tomu, že žalobce odmítl rozvézt zboží na přidělené trase, ačkoliv mu v tom nebránily žádné objektivní důvody, opustil „zcela svévolně“ pracoviště, a tím porušil jednu ze základních povinností zaměstnance [srov. § 38 odst. 1 písm. b), § 301 odst. 1 písm. a) zák․ práce], a dále, že „…zboží podléhající rychlé zkáze (masné výrobky) bylo již naloženo, nebyl k dispozici jiný řidič, který by mohl jet namísto žalobce, o čemž žalobce věděl, přesto z pracoviště odešel, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že žalované může vzniknout škoda, a to jak na zboží, tak na její pověsti…“.