Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3757/2020
Zaměstnavatel – společnost O2 Czech Republic, a. s. – doručil jednoho dne v roce 2014 zaměstnanci na pozici „Area Sales Manager“ okamžité zrušení pracovního poměru. Povinností zaměstnance byla zejména koordinace aktivit obchodních partnerů O2 a dohlížení za řádné plnění cílů těchto obchodních zástupců. Dle odůvodnění okamžitého zrušení přitom ve vymezeném (zhruba půlročním) období docházelo k tomu, že označený obchodní zástupce zaměstnavatele, jehož činnost měl zaměstnanec řídit a koordinovat, účelově aktivoval SIM karty (mělo dojít k 466 účelových aktivací z celkového počtu 1003), což mělo vést k neoprávněnému vyplácení odměn ve prospěch obchodního zástupce i zaměstnance. Zaměstnavatel dovozoval, že zaměstnanec o účelových aktivacích věděl, resp. že tyto byly prováděny s jeho vědomým souhlasem, čímž se přičinil ke vzniku škody ve výši nejméně 3 267 645 Kč.
Zaměstnanec po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru udělil plnou moc advokátovi, jehož právní pomoc měla spočívat v předžalobním pokusu o smír a v případě neúspěchu v podání žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Ke smíru nedošlo, přičemž advokát nepodal v prekluzivní dvouměsíční lhůtě žalobu na neplatnost okamžitého zrušení, čímž znemožnil, aby se soud otázkou neplatnosti předmětného rozvázání pracovního poměru zabýval (po marném uplynutí prekluzivní lhůty již nelze neplatnost soudně řešit). Zaměstnanec proto zažaloval advokáta na náhradu vzniklé újmy – nešlo zde o klasický spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale o spor mezi zaměstnancem a jeho advokátem.
Pro posouzení vzniku povinnosti advokáta k náhradě újmy vzniklé jeho klientovi – zastupovanému zaměstnanci – bylo rozhodné zejména vyřešení otázky, zda by, nebýt pochybení advokáta, zaměstnanec v soudním řízení o neplatnost okamžitého zrušení proti zaměstnavateli uspěl, tj. zda bylo rozvázání pracovního poměru platné (důvodné).
Soud prvního stupně žalobě zaměstnanec vyhověl, přičemž z hlediska posouzení důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zejména označil za neprokázanou vědomost zaměstnance o účelových aktivacích SIM karet ze strany obchodního zástupce. Ze žádného z důkazů přitom dle prvoinstančního soudu nevyplynula ani výše škoda vyčíslená zaměstnavatelem.
Odvolací soud předchozí rozsudek potvrdil, ovšem dospěl k jiným skutkovým zjištěním, když naznal, že zaměstnanec „mohl zjistit, že docházelo k účelovým aktivacím SIM karet“, a že „jeho pochybení lze klasifikovat minimálně ve formě vědomé nedbalosti“. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že se zaměstnanec dopustil vytýkaného jednání, jehož intenzitu ovšem zhodnotil jako nedostačující pro okamžité zrušení pracovního poměru – nemělo jít o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem. Soud přihlédl k osobě zaměstnance, který se před vytýkaným jednáním nedopustil závažného porušení svých povinností, k tomu, že reportovací systém pro vykazování činnosti obchodních zástupců fungoval krátce a vykazoval chyby, k „nestandardnímu chování“ zaměstnavatele při vyšetřování předmětné škodné události po jejím zjištění, jakož i k neprokázané výši škody.
Za povšimnutí stojí především závěr odvolacího soudu, že se zaměstnanec dopustil protiprávního jednání vymezeného zaměstnavatelem v okamžitém zrušení, který však nekoresponduje se skutkovými zjištěními soudu. V odůvodnění rozsudku totiž nezaznívá, že by zaměstnanec přímo věděl o účelových aktivacích SIM karet (že bylo dáno jeho zavinění minimálně ve formě vědomé nedbalosti), jak to popsal zaměstnavatel v rozvázání pracovního poměru, ale pouze že tyto praktiky zaměstnanec mohl zjistit (nevědomá nedbalost).
Nejvyšší soud na základě dovolání žalovaného advokáta rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s ustálenou judikaturou přitom Nejvyšší soud naznal, že v případě nepřímého útoku na majetek zaměstnavatele, jehož se měl zaměstnanec dle vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dopustit, pokud o účelovém aktivování SIM karet věděl, ale nezasáhl proti němu, představuje sám o sobě dostatečný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, aniž by byla rozhodná absence zjištění přesné výše škody.
Odvolací soud však dospěl pouze k závěru, že zaměstnanec mohl vědět o účelových aktivacích SIM karet, což dle Nejvyššího soudu učinilo jeho rozsudek nepřezkoumatelným pro rozpor se skutkovým vymezením důvodu okamžitého zrušení zaměstnavatelem (věděl a souhlasil x mohl vědět). Navíc dle Nejvyššího soudu trpěl rozsudek odvolacího soudu také jinými podstatnými vadami, když se nezakládal na podložených skutkových zjištěních – odvolací soud nezopakoval všechny důkazy rozhodné pro posouzení vědomosti zaměstnance o účelovém aktivování SIM karet, i když dospěl na tomto poli k odlišným zjištěním než soud prvního stupně.
Povinnosti advokáta při výkonu advokacie stanoví § 16 zákona o advokacii. Odpovědnost za újmu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 odst. 1 zákona o advokacii) vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik újmy a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem újmy. Příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem újmy je dána, pokud by, nebýt pochybení advokáta, jeho klient v soudním řízení uspěl. Důkazní břemeno je na žalobci. Poškozený klient tedy musí prokázat, že jeho právo na plnění proti jeho dlužníkovi existovalo a že při řádném výkonu advokacie by se svého práva u soudu domohl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1862/2001). Soud jako předběžnou otázku řeší, zda by při řádném postupu advokáta s žalobou u soudu opravdu uspěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 25 Cdo 886/2004).
Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).
Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je zároveň nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň – jak výše rozvedeno – ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý, představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013). V konkrétním případě může být podstatně významnější narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele než eventuální výše škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 991/2019).
Odvolací soud uzavřel, že povinností žalobce byla koordinace aktivit obchodních partnerů jeho zaměstnavatele a dohlížení na řádné plnění cílů těchto obchodních partnerů (zástupců). Vycházel dále ze skutkového zjištění, že žalobce mohl (z operačního reportu) zjistit, že v období od 1. 10. 2013 do 31. 3. 2014 docházelo k účelovým aktivacím SIM karet ze strany obchodního zástupce, zdůraznil velký rozsah těchto účelových aktivací (466 z celkového počtu 1003) a uzavřel, že žalobce se dopustil jednání, pro které mu bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru. Vysvětlil rovněž, že k účelovému aktivování SIM karet docházelo proto, aby byl uměle navyšován počet zákazníků a zvýšila se tak odměna pro obchodního zástupce. Jestliže však odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zdůraznil skutečnosti, že žalobce vykonával manažerskou pozici od roku 2010, že se dosud nedopustil jiného závažného porušení pracovních povinností, že operační report fungoval krátce a byly v něm chyby, že zaměstnavatel nevyšetřoval událost v souladu se svými vnitřními předpisy, že výše škody nebyla prokázána, že zaměstnavatel se vůči odpovědným zaměstnancům nedomáhal náhrady škody a že ani vůči nim nepodal trestní oznámení, posuzoval sice všechna známá hlediska, ovšem nedal dostatečný důraz na ta, jež vystihují typovou i speciální charakteristiku porušení právních povinností v konkrétní věci.
Pro ni je podstatné, že podle skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru mělo k účelovým aktivacím ze strany obchodních zástupců docházet s vědomím žalobce (jenž měl tyto osoby řídit, koordinovat a dohlížet na ně) za účelem získání odměny jak pro obchodní zástupce, tak pro žalobce. Absence zjištění přesné výše škody není v tomto případě významná už jen proto, že je zřejmé, že se jednalo o jednání poškozující zaměstnavatele žalobce po delší dobu (pěti měsíců) a týkající se značného množství případů (466). Za těchto okolností by byl na místě závěr, že žalobce nezajistil dostatečnou ochranu majetku svého zaměstnavatele, ač to bylo jeho povinností, a dopustil se nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele. Takové jednání žalobce by bylo nutné hodnotit jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a právní posouzení této otázky odvolacím soudem by tak bylo nesprávné.