Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 633/2006
Zaměstnanec byl vyslán na pracovní cestu. V místě cíle pracovní cesty se v době, která nebyla pracovní dobou, dopustil fyzického útoku na jiného zaměstnance téhož zaměstnavatele, který byl do tohoto místa rovněž vyslán na pracovní cestu. Zaměstnavatel na základě toho přistoupil k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Zaměstnanec navrhl, aby soud určil, že se jednalo o neplatné rozvázání pracovního poměru.
Okresní soud byl toho názoru, že potyčka mezi zaměstnanci, ke které došlo mimo pracovní dobu v místě konání pracovní cesty, nemůže být považována za porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru, ledaže by k ní došlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů. Krajský soud ovšem dospěl k přesvědčení, že se o porušení povinnosti jednalo a potvrdil platnost okamžitého zrušení pracovního poměru.
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského i okresního soudu. Uvedl, že pokud fyzické napadení jednoho zaměstnance druhým zaměstnancem mimo pracovní dobu nemělo souvislost s výkonem práce, nejednalo se o pracovněprávní vztah a zaměstnanec se tak nemohl dopustit porušení svých povinností vyplývajících z pracovního poměru. Upozornil ovšem na skutečnost, že krajský ani okresní soud se nedostatečně vypořádaly se zjištěním, zda k potyčce došlo nebo nedošlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů.
S názorem, že „úkony zaměstnanců vykonávané při společném ubytování či stravování v zahraničí zajištěnými zaměstnavatelem souvisí s plněním pracovních úkolů a je i při nich nutno dodržovat pracovní povinnosti stanovené právními předpisy“, dovolací soud nesouhlasí.
Uzavřením pracovního poměru a vznikem pracovního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nezanikají ostatní právní vztahy mezi zaměstnanci navzájem a mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Stejně tak skutečnost, že mezi nimi pracovní poměr vznikl, neznamená, že by od tohoto okamžiku nemohly mezi nimi vznikat i jiné právní (nikoli jen pracovněprávní) vztahy. Proto je třeba rozlišovat, kdy právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo mezi zaměstnanci navzájem je vztahem pracovněprávním (a jen porušení povinností v takovém vztahu může zakládat zákoníkem práce předpokládané sankce) a kdy se jedná o jiný právní vztah mezi těmito subjekty. Jednotícím kritériem je posouzení, zda se jedná o vztah (a z něj vyplývající povinnosti) vyplývající z pracovněprávního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem [má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce].