Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2019, sp. zn. 21 Cdo 361/2018
Zaměstnanec byl usnesením Rady hlavního města Prahy (žalovaný 1) jmenován dle § 33 odst. 3 písm. e) zákoníku práce do „funkce“ (na pracovní místo) ředitele příspěvkové organizace – domova pro seniory (žalovaného 2). Dalším usnesením žalovaný 1 odvolal zaměstnance z pracovního místa, přičemž písemnost obsahující odvolání žalovaný 1 doručoval zaměstnanci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (písemnost nebyla zaměstnancem vyzvednuta), aniž by byl schopen prokázat, že došlo k bezúspěšnému pokusu o osobní doručení na pracovišti či v jiném místě, kde se zaměstnanec zdržuje.
Zaměstnanec následně žaloval oba uvedené subjekty na neplatnost odvolání z vedoucího pracovního místa a následné výpovědi, přičemž důvodnost svého návrhu opíral zejména o tvrzené porušení právní úpravy doručování písemností do vlastních rukou zaměstnance.
Odvolací soud ve svém rozsudku, v němž potvrdil zamítavé meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, naznal, že je odvolání třeba považovat za doručené a platné, neboť žalovaný 1 (zřizovatel a subjekt oprávněný ke jmenování a odvolání zaměstnance) doručil zaměstnanci odvolání řádně na poslední známou adresu zaměstnance po uplynutí 10 pracovních dnů ode dne uložení zásilky (fikce doručení). Neprokázání pokusu o předchozí osobní doručení soud ve vztahu ke zřizovateli nepovažoval za relevantní.
Nejvyšší soud však následně rozsudek odvolacího soudu zrušil s argumentací, že je úpravu doručování písemností do vlastních rukou zaměstnance třeba vztáhnout na všechny případy odvolání z pracovního místa bez ohledu na to, zda se jedná o odvolání vnitřní (mimo § 33 zákoníku práce) či vnější (zřizovatelem dle § 73 odst. 1 zákoníku práce). Pokud tedy zřizovatel neprokázal pokus o osobní doručení, nemůže být odvolání považováno za doručené prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pokud si zaměstnanec písemnost prokazatelně nepřevzal – nelze uplatnit fikci doručení.
Lze tedy shrnout, že při výběru způsobu doručení do vlastních rukou zaměstnavatel nepostupuje podle vlastní úvahy; k doručení prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb smí přistoupit, jen není-li možné, aby písemnost doručil zaměstnanci sám na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen, popřípadě aby mu písemnost doručil prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. Kdy není možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, zákon blíže nestanoví (podmínky pro doručení prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací jsou uvedeny v ustanovení § 335 zák. práce). K ustanovení § 334 odst. 2 části věty za středníkem zák. práce je tak třeba přistupovat jako k právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda v konkrétním případě nebylo (bylo) možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, tak může soud přihlédnout například k tomu, zda zaměstnanec byl vůbec (objektivně) prostředky zaměstnavatele dosažitelný, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, co bylo důvodem případně neúspěšného doručení, zda mělo nějaký smysl učinit další pokus o doručení, jak naléhavé bylo doručení písemnosti, zda bylo možné očekávat, že doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bude úspěšnější, než opakované doručování zaměstnavatelem, apod. Zejména nelze přehlédnout, že je to zaměstnavatel, na kterého zákon přenáší povinnost řádného doručení vyjmenovaných písemností zaměstnanci. Smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci totiž je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice zaměstnance, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem zřejmé, že sledovaný cíl nemohou naplnit (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2036/2017).
Pracovní poměr jmenováním vzniká na základě jmenování provedeného zaměstnavatelem (tzv. vnitřní jmenování), nebo na základě jmenování provedeného podle zvláštních předpisů nebo zákoníku práce orgánem odlišným od osoby zaměstnavatele (tzv. vnější jmenování). V projednávané věci je předmětem posouzení odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, které bylo doručováno zaměstnanci, jehož pracovní poměr vznikl na základě tzv. vnějšího jmenování zřizovatelem příspěvkové organizace [srov. § 33 odst. 3 písm. e) a § 33 odst. 4 písm. e) zák. práce] a jehož také zřizovatel z pracovního místa odvolal (srov. § 73 odst. 1 věta před středníkem zák. práce). Řádné doručení písemnosti do vlastních rukou zaměstnance je (vedle písemné formy tohoto právního jednání) jednou ze zákonem stanovených podmínek platnosti odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance. Ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce, stanoví-li pravidlo, že odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být zaměstnanci doručeno do vlastních rukou, nerozlišuje případy tzv. vnitřního jmenování a případy tzv. vnějšího jmenování. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že zákonem stanovený zvláštní způsob doručení písemnosti zde dopadá na všechny případy odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance bez ohledu na to, kdo zaměstnance na vedoucí pracovní místo jmenoval a následně z tohoto pracovního místa odvolal. I když tedy jmenováním na vedoucí pracovní místo nevzniká mezi zřizovatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah a zřizovatel se ani nestává třetí stranou pracovněprávního vztahu, je třeba na doručování odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, jako písemnosti ve smyslu ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce doručované zaměstnanci zřizovatelem, aplikovat (výše uvedená) pravidla o doručování písemností zaměstnanci zaměstnavatelem.
Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobci bylo odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance řádně doručeno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (náhradním způsobem) dnem, kdy marně uplynula lhůta 10 pracovních dní k vyzvednutí uložené písemnosti. Za situace, kdy odvolací soud současně uzavřel, že žalovaní neprokázali skutkové tvrzení o bezúspěšném pokusu žalovaného 1) o doručení uvedené písemnosti žalobci na pracovišti, nepostupoval správně, jestliže se nezabýval posouzením, zda v konkrétním případě bylo (nebylo) možné, aby zřizovatel [žalovaný 1)] písemnost určenou do vlastních rukou (odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance) doručil žalobci (v souladu se shora uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe) sám na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen. Jeho závěr o tom, že odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance bylo žalobci řádně doručeno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, je proto (pro svoji předčasnost) nesprávný.