Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1954/2000
Zaměstnavatel rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí z důvodu nadbytečnosti. Zaměstnanec výpověď převzal a poté jeho ošetřující lékař rozhodl o jeho dočasné pracovní neschopnosti s tím, že jako první den této dočasné pracovní neschopnosti určil již předcházející den. Zaměstnanec navrhl soudu, aby určil, že výpověď byla dána neplatně, protože byla zaměstnanci doručena v době dočasné pracovní neschopnosti, tedy v ochranné době.
Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu, který žalobu zamítl a rozhodl, že výpověď byla dána platně. Soudy zdůraznily skutečnost, že z hlediska platnosti výpovědi je významné to, jaké okolnosti byly dány v okamžiku jejího doručení. To platí i pro ochranné doby, mezi něž patří dočasná pracovní neschopnost. Pokud tedy v době doručení výpovědi o dočasné pracovní neschopnosti ještě nebylo rozhodnuto, ochranná doba nebyla dána. Pozdější rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti na tom nemůže nic změnit ani tehdy, kdy byl za první den dočasné pracovní neschopnosti určen předcházející den.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Zkoumání podmínek stanovených pracovněprávními předpisy pro podání platné výpovědi se proto děje podle stavu existujícího v době výpovědi, a nikoliv podle stavu, který je dán v době rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají dnem, v němž byla výpověď doručena druhému účastníkovi (popřípadě se považuje za doručenou), posuzuje soud platnost výpovědi k tomuto dni. Ke skutečnostem, které nastaly po doručení výpovědi, proto nemůže přihlížet.
Ochranná doba vztahující se k dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance začíná běžet dnem, kdy lékař rozhodne, že zaměstnanec je neschopen práce. Okolnost, že lékař využije svého oprávnění a uzná zaměstnance dočasně práce neschopným dřívějším dnem, však na datu rozhodnutí o pracovní neschopnosti zaměstnance nic nemění; z hlediska pracovněprávních předpisů uvedený postup lékaře zajišťuje, aby případná nepřítomnost zaměstnance v práci nebyla považována za neomluvenou, ale za důležitou osobní překážku v práci, po dobu jejíhož trvání je zaměstnavatel povinen nepřítomnost zaměstnance v práci omluvit.