Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 974/2012
Zaměstnavatel je povinen vytvořit na svůj náklad zástupcům zaměstnanců podmínky pro řádný výkon jejich činnosti, zejména jim v přiměřeném rozsahu poskytovat místnosti s nezbytným vybavením, hradit nezbytné náklady na údržbu a technický provoz. Odborová organizace na základě existence této povinnosti zaměstnavatele požádala o poskytnutí místnosti vybavené psacími stoly, počítačem, tiskárnou, připojením k internetu atd. Zaměstnavatel žádosti nevyhověl a odborová organizace se s žalobou obrátila na soud.
Obvodní soud žalobě vyhověl. Odvolací soud žalobu zamítl, a to na základě prozkoumání všech okolností případu. Zaměřil se mimo jiné i na zjištění toho, nakolik odborová organizace skutečně působí u zaměstnavatele a obhajuje zájmy zaměstnanců, a zjistil, že tato odborová organizace reálně nevyvíjí činnost směřující k obhajobě zájmů zaměstnanců zaměstnavatele. Nejvyšší soud pak na základě dovolání žalobkyně potvrdil správnost rozsudku odvolacího soudu.
Citované ustanovení [pozn.: § 277 zákoníku práce] ukládá zaměstnavateli, aby zástupcům zaměstnanců, mezi něž patří zejména odborové organizace, vytvořil na svoje náklady základní podmínky pro řádný výkon jejich činnosti tak, aby mohli v pracovněprávních vztazích náležitě podporovat a hájit práva a oprávněné zájmy zaměstnanců, které zastupují. Uvedená povinnost zaměstnavatele má kogentní charakter a je nepochybně odůvodněna významem činnosti, kterou odborové organizace vykonávají v zájmu zaměstnanců.
Rozsah této povinnosti ovšem zákon stanoví toliko formou demonstrativního výčtu, při jehož aplikaci je třeba vycházet z okolností každého konkrétního případu tak, aby zaměstnavatelem vytvořené podmínky byly „přiměřené“ a aby vyjadřovaly to, co v konkrétním případě lze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat.
Významným faktorem, který bude do značné míry limitující pro rozsah poskytovaných prostor, úroveň jejich vybavení apod., jsou nepochybně provozní možnosti zaměstnavatele (kupř. jeho velikost, běžná úroveň vybavení kancelářských prostor zaměstnavatele, prostorové uspořádání pracoviště). Soud přitom může přihlédnout rovněž k reálným potřebám konkrétní odborové organizace při její činnosti u zaměstnavatele, k počtu jejích členů, ke skutečnému účelu, pro který byla založena, k formě a míře jejího působení u zaměstnavatele a její účasti v pracovněprávních vztazích, k její oblibě u zaměstnanců, kteří nejsou odborově organizováni, k míře její odkázanosti na vytvoření podmínek ze strany zaměstnavatele apod. Působí-li proto u zaměstnavatele více odborových organizací, může se – vzhledem k výše zmíněným hlediskům – „přiměřenost“ vytvořených podmínek ve vztahu k jednotlivým odborovým organizacím lišit, aniž by přitom rozdílný přístup zaměstnavatele bylo možno označit za znevýhodňující (diskriminační).
Podstatou působení [pozn.: odborové organizace u zaměstnavatele] by měla být aktivní a zvenčí rozpoznatelná činnost odborové organizace, přičemž těžiště takové činnosti by se mělo nacházet přímo u zaměstnavatele; jinak lze jen stěží rozumně uvažovat o tom, že by odborová organizace mohla náležitě plnit svůj hlavní účel, jímž je – jak správně zdůrazňuje rovněž odvolací soud – obhajoba práv a oprávněných zájmů zaměstnanců a jejich zastupování při kolektivním vyjednávání se zaměstnavatelem.