Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 9. 2021, věc C-107/19 (XY proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy)
Zaměstnanec vykonával v pracovním poměru pro Dopravní podnik hl. m. Prahy práci hasiče, a to ve směnném režimu zahrnujícím ranní směnu od 6:45 do 19:00 hodin a noční směnu od 18:45 do 7:00 hodin. Jeho denní pracovní doba zahrnovala dvě třicetiminutové přestávky na jídlo a oddech. V době od 6:30 do 13:30 hodin mohl zaměstnanec odejít do závodní jídelny vzdálené 200 m od jeho pracoviště, přičemž u sebe musel mít vysílačku pro případ, že by bylo zapotřebí jej upozornit na to, že do 2 minut pro něj k budově, kde je závodní jídelna, přijede zásahové vozidlo. Kromě toho bylo depo, v němž zaměstnanec vykonával práci, vybaveno prostorem určeným k přípravě jídel mimo otevírací dobu závodní jídelny.
Doba čerpání přestávek byla do pracovní doby zaměstnance započítávána jen tehdy, pokud v jejím průběhu došlo k výjezdu k zásahu. Za dobu přestávky, během které nedošlo k výjezdu, tedy nebyla vyplácena mzda.
Zaměstnanec tento způsob odměňování napadl u soudu a dožadoval se po zaměstnavateli výplaty ušlé mzdy, když se domníval, že i nepřerušené přestávky na jídlo a oddech představují z důvodu nutné disponibility zaměstnance (připravenost na výjezd do 2 minut) pracovní dobu, za kterou náleží zaměstnanci odměna.
U soudů prvního a druhého stupně byl zaměstnanec úspěšný, avšak narazil o Nejvyššího soudu, který oba rozsudky zrušil a naznal, že v posuzovaném případě sice nelze vyloučit přerušení přestávek z důvodu výjezdu k zásahu, avšak k takovému přerušení dochází jen nahodile a nepředvídatelně, a nelze je tedy hodnotit jako běžnou součást plnění pracovních povinností. Přestávky proto podle dovolacího soudu v zásadě nemohou být hodnoceny jako pracovní doba.
Věc se vrátila k Obvodnímu soudu, který řízení přerušil a položil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, kterému přísluší autonomní výklad směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES. Zejména se soud ptal, zda je třeba dobu přestávky, během které zaměstnanec musí být zaměstnavateli k dispozici pro případ nenadálého výjezdu během 2 minut, považovat za pracovní dobu ve smyslu čl. 2 směrnice. Dále dle druhé otázky zajímalo předkládací soud, zda má na posouzení odpovědi na první otázku vliv skutečnost, že k přerušení přestávky v případě nenadálého výjezdu dochází pouze nahodile a nepředvídatelně, případně jak často k takovému přerušení dochází.
Evropský soudní dvůr na se vyjádřil ve prospěch posouzení předmětných přestávek v práci na jídlo a oddech jako pracovní doby ve smyslu evropské úpravy, když v kontextu nutné připravenosti zaměstnance k náhlému výjezdu (do 2 minut) posoudil přestávky jako pracovní pohotovost, která mohla objektivně a velmi významně omezit možnosti zaměstnance nakládat volně s časem a věnovat se činnostem dle svého výběru.
Soudci přitom také uvedli, že okolnost nahodilého a nepředvídatelného povolání k výkonu práce v době přestávek nemůže vést k tomu, že tyto doby budou považovány za doby odpočinku, pokud je dopad lhůty uložené pracovníkovi k návratu k profesním činnostem takový, že stačí k objektivnímu a velmi významnému omezení možnosti nakládat během těchto dob volně s časem.
V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí plyne, že v době, kdy XR čerpal přestávky, nebyla žádným způsobem zajištěna jeho zastupitelnost a XR byl po tuto dobu vybaven vysílačkou, prostřednictvím které mohl být upozorněn na nutnost přerušení přestávky z důvodu potřeby okamžitě vyjet k nějakému zásahu. Z toho plyne, že žalobce v původním řízení držel po dobu přestávek pracovní pohotovost, což je pojem, který v obecné rovině zahrnuje všechny doby, během nichž pracovník zůstává k dispozici zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele.
V této souvislosti je třeba připomenout, že pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ se vzájemně vylučují. Doba pracovní pohotovosti pracovníka tedy musí být pro účely použití směrnice 2003/88 kvalifikována buď jako „pracovní doba“, nebo jako „doba odpočinku“, jelikož tato směrnice neupravuje přechodnou kategorii.
Soudní dvůr tak ohledně doby „pracovní pohotovosti“ držené na pracovišti, které není místem totožným s bydlištěm pracovníka, rozhodl, že určujícím faktorem pro zjištění, zda jsou přítomny charakteristické znaky pojmu „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88, je skutečnost, že pracovník je nucen být fyzicky přítomen v místě určeném zaměstnavatelem a být tam k dispozici, aby mohl okamžitě poskytnout své služby v případě potřeby.
Soudní dvůr dále rozhodl, že doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání – tedy doba, během které pracovník zůstává k dispozici zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele, aniž má povinnost se zdržovat na pracovišti – musí být rovněž kvalifikována v plném rozsahu jako „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88, pokud se s ohledem na omezení uložená pracovníkovi, která mají objektivní a velmi významný dopad na jeho možnosti věnovat se svým osobním a společenským zájmům, odlišuje od doby, během níž musí být pracovník pouze dosažitelný zaměstnavatelem.
Z toho vyplývá, že pod pojem „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 spadají všechny doby pracovní pohotovosti, včetně těch držených v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost během těchto dob nakládat volně s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány, a věnovat se vlastním zájmům.
Zadruhé v souvislosti se skutečností, že k přerušení přestávek dochází nahodile a nepředvídatelně, již Soudní dvůr rozhodl, že okolnost, že v průměru musí pracovník během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce pouze zřídka, nemůže vést k tomu, že tyto doby budou považovány za „doby odpočinku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2003/88, pokud je dopad lhůty uložené pracovníkovi k návratu k profesním činnostem takový, že stačí k objektivnímu a velmi významnému omezení možnosti nakládat během těchto dob volně s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány.
K tomu je nutno dodat, že nepředvídatelnost možných přerušení přestávky na odpočinek může mít na možnost pracovníka nakládat volně s tímto časem ještě další omezující účinek. Nejistota, která z této nepředvídatelnosti plyne, totiž může tohoto pracovníka stavět do stavu trvalé ostražitosti.
S ohledem na všechny výše rozvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět, že článek 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba přestávky, která je poskytnuta pracovníkovi v průběhu jeho denní pracovní doby a během které musí být v případě potřeby připraven do dvou minut k výjezdu, je „pracovní dobou“ ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud z celkového posouzení všech okolností vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníkovi během uvedené doby přestávky jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka nakládat volně s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se v tomto čase vlastním zájmům.