Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3521/2019
Zaměstnanec pracoval pro zaměstnavatele v pracovním poměru jako „hasič strojník“ na letišti, přičemž mu zaměstnavatel v rámci plánování směn rozvrhoval také dvě 30minutové přestávky na jídlo a oddech za směnu. Tyto přestávky považoval zaměstnavatel za dobu odpočinku a neposkytoval za ně zaměstnanci mzdu.
Zaměstnanec žaloval zaměstnavatele na vyplacení ušlé mzdy (včetně příplatku za práci přesčas) za dobu připadající na předmětné přestávky, když dovozoval, že tyto nenaplňovaly znaky přestávky na jídlo a oddech, považované za dobu odpočinku, ale nanejvýš „přiměřené doby na oddech a jídlo“, která se naopak považuje za pracovní dobu a zaměstnanci za ní náleží mzda. Tyto závěry opíral zaměstnanec zejména o poukaz na pokyny zaměstnavatele, podle nichž všichni členové jednotky museli být po celou směnu (tj. také v době přestávky) připraveni k bezodkladnému výjezdu, aby byli schopni zasáhnout při požáru či jiné obdobné havárii na jakémkoli místě letiště do 3 minut. Ačkoliv to tedy zaměstnancům nikdo výslovně nezakazoval, nemohli tito během přestávky opustit pracoviště a čerpat osobní volno. Za těchto okolností považoval zaměstnanec svou činnost pro zaměstnavatele za „práci, která nemůže být přerušena“ ve smyslu § 88 odst. 1 zákoníku práce.
Okresní soud žalobu zaměstnance zamítl a naznal, že spornou dobu lze považovat za plnohodnotnou přestávku na jídlo a oddech (tj. dobu odpočinku), když podle něj povaha práce umožňovala zaměstnanci, aby po určitou dobu žádnou činnost nevykonával a pouze odpočíval, přičemž přestávky probíhaly standardně a zaměstnanec v době jejich trvání nebyl nikdy fakticky povolán k výkonu práce. Na učiněném závěru nemohla dle okresního soudu změnit nic ani možnost povolání zaměstnance k zásahu během přestávky.
Krajský soud nejdříve rozsudek okresního soudu zrušil a vyslovil ohledně posuzované právní otázky opačný názor, ovšem poté s odkazem na mezitím vydaný rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 6013/2017) svůj závěr přehodnotil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Následovalo dovolání zaměstnance, které ovšem nebylo úspěšné. Nejvyšší soud ve svém rozsudku zejména naznal, že v posuzovaném případě „držení pohotovosti na pracovišti“ a „možnost nepředpokládaného výkonu práce“ během přestávky nedělá z činnosti zaměstnance „práci, která nemůže být přerušena“, tj. práci, při které je zaměstnancům zajišťována přiměřená doba na oddech a jídlo, neboť zde nejde o nepřetržitě probíhající technologický nebo pracovní proces vyžadující průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance. Možnost povolání zaměstnance tedy nebrání posouzení sporných přestávek jako přestávek v práci na jídlo a oddech.
Od výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu se liší závěry Soudního dvora Evropské unie vyslovené v rozsudku ze dne 9. 9. 2021 ve věci C-107/19 (XY proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy), vydaném ve vztahu k řízení následujícímu po zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 6013/2017. Tomuto rozsudku SD EU věnujeme samostatné shrnutí.
Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení § 88 odst. 1 věty první zák. práce pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, neboť zaměstnanec je povinen vykonávat práci pouze v pracovní době, a nezapočítává-li se tato přestávka – jak vyplývá z ustanovení § 88 odst. 4 zák. práce – do pracovní doby, může se jednat jen o dobu odpočinku ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 písm. b) zák. práce. Oproti tomu povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu na oddech a jídlo podle ustanovení § 88 odst. 1 části druhé věty před středníkem zák. práce se vztahuje na případy, kdy výkon práce nemůže být z provozních důvodů přerušen, a kdy je proto zaměstnanec povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu. Okolnost, že zaměstnanec má při nepřerušeném průběhu práce podle individuálních podmínek a provozních možností právo na přiměřenou dobu na oddech a jídlo, neznamená, že se tato doba stává dobou odpočinku podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. b) zák. práce. Z uvedeného plyne, že přestávky na jídlo a oddech a přiměřenou dobu na oddech a jídlo podle § 88 odst. 1 zák. práce nelze navzájem ztotožňovat; poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce přiměřenou dobu na oddech a jídlo, jedná se o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda.
Při posuzování, zda má být zaměstnanci poskytnuta přestávka na jídlo a oddech, nebo přiměřená doba na oddech a jídlo, je rozhodující charakter práce. Samotná skutečnost, že se jedná o nepřetržitý provoz, neznamená, že zaměstnanci nemůže být poskytnuta přestávka na jídlo a oddech. Pro práce, které nemohou být přerušeny, je charakteristické, že je nelze v průběhu směny objektivně přerušit. Důvody budou dány výhradně technologií výroby, pracovním procesem či výkonem práce, jež vyžadují průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance. Takovým důvodem však nemůže být organizace práce daného pracoviště.
Samotné „držení pohotovosti na pracovišti“, kdy – jak uvádí dovolatel – „hasič čeká, zda dojde k nějaké události, která bude vyžadovat jeho nasazení“, nezakládá charakter práce, která nemůže být přerušena, neboť tu nejde o nepřetržitě probíhající technologický nebo pracovní proces vyžadující průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance.
Závěr, že práce vykonávaná žalobcem neměla charakter práce, kterou nelze přerušit, nevylučuje ani možnost „nepředpokládaného výkonu práce“ během přestávky v práci na jídlo a oddech v důsledku události vyžadující zásah hasičů, neboť takové svou povahou nahodilé skutečnosti postrádají povahu soustavnosti prací, „které nemohou být přerušeny“. Jestliže by mělo být pro posouzení charakteru práce významné, že v průběhu čerpání přestávky v práci může někdy dojít k „nepředvídané“ nutnosti přestávku přerušit, bylo by možné vztáhnout tuto úvahu nejen na případy nepředpokládaného výkonu práce podle pracovní smlouvy, ale též třeba na případy plnění povinnosti zakročit ve smyslu ustanovení § 249 odst. 2 zák. práce
V projednávané věci tedy odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že přestávky poskytnuté žalobci žalovaným byly ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 věta první zák. práce přestávkami v práci na jídlo a oddech, které se nezapočítávají do pracovní doby, a že za dobu jejich čerpání žalobci nepříslušela mzda, neboť práce vykonávané žalobcem neměly charakter prací, které nemohou být přerušeny.