Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. C-55/18
Odborová organizace s celostátní působností ve Španělku podala v roce 2017 kolektivní žalobu proti společnosti Deutsche Bank, v níž se domáhala u soudu uložení povinnosti zavést transparentní systém evidence pracovní doby odpracované zaměstnanci za každý den (včetně práce přesčas), jež nevyplývala přímo ze španělských právních předpisů. Španělský soud přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru EU předběžné otázky (zejména) ohledně toho, zda povinnost zavést transparentní systém evidence pracovní doby vyplývá z unijního práva a zda je tedy povinností členských států vyžadovat od zaměstnavatelů vedení takového systému v právní úpravě.
Stěžejní závěry Soudního dvora EU spočívají zejména v konstataci, že je zavedení povinnosti vést transparentní systém evidence pracovní doby všech zaměstnanců zaměstnavatele nutným prostředkem k zajištění souladu vnitrostátní úpravy s právními předpisy EU. Požadovaný objektivní, spolehlivý a přístupný systém pro měření délky denní pracovní doby u každého zaměstnance má přitom zaznamenávat dobu, v níž zaměstnanec vykonával práci, včetně práce přesčas.
Český zákoník práce obsahuje právní úpravu evidence pracovní doby v § 96, přičemž v souladu s rozsudkem požaduje, aby zaměstnavatel evidoval dobu odpracované směny a práce přesčas, a nadto i dobu odpracované noční práce a odpracovanou i neodpracovanou dobu v rámci pracovní pohotovosti. V reakci na komentovaný rozsudek Soudního dvora EU tedy není nutné měnit současné zaužívané postupy zaměstnavatelů, pokud tyto vyhovují požadavkům právní úpravy a pokud jejich prostřednictvím zaměstnavatel skutečně zaznamenává (odděleně a transparentním způsobem) všechny doby uvedené v § 96 zákoníku práce. V souladu s unijní ani s vnitrostátní úpravou naopak stále není např. postup zaměstnavatele, který eviduje pouze celkovou dobu přítomnosti zaměstnance na pracovišti (docházku).
(30) Na úvod je třeba připomenout, že nárok každého pracovníka na stanovení maximální týdenní a denní pracovní doby a doby odpočinku má jakožto zásada sociálního práva Unie nejen zvláštní význam, ale je také výslovně zakotven v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv EU, které čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU přiznává stejnou právní sílu jako Smlouvám (v tomto smyslu viz rozsudek Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, EU:C:2004:584, bod 100, a Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C-684/16, EU:C:2018:874, bod 20).
(31) Ustanovení směrnice 2003/88 a konkrétně její čl. 3, 5 a 6 toto základní právo konkretizují, a musejí být proto vykládány s ohledem na něj (v tomto smyslu viz rozsudky A, C-112/13, EU:C:2014:2195, bod 51 a citovaná judikatura, a Bauer a Willmeth, C-569/16 a C-570/16, EU:C: 2018:871, bod 85).
(32) V zájmu zajištění dodržování uvedeného základního práva nelze ustanovení směrnice 2003/88 vykládat restriktivně na újmu právům, která pracovník z tohoto článku vyvozuje (obdobně viz rozsudek Bauer a Willmeth, bod 38 a citovaná judikatura).
(33) Za těchto okolností je za účelem zodpovězení položených otázek třeba vykládat tuto směrnici s ohledem na význam základního práva každého pracovníka na stanovení maximální týdenní a denní pracovní doby a týdenní a denní doby odpočinku.
(50) Vzhledem k tomu, že z judikatury uvedené v bodech 40 a 41 tohoto rozsudku vyplývá, že členské státy musejí přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že budou dodrženy minimální doby odpočinku a že nedojde k překročení maximální délky pracovní doby za týden, a byla tak zajištěna plná účinnost směrnice 2003/88, nejsou vnitrostátní právní předpisy, které nestanoví povinnost používat nástroj umožňující objektivně a spolehlivě určit počet hodin odpracovaných denně a týdně, s to zaručit v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 42 tohoto rozsudku užitečný účinek práv zakotvených v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv EU a v této směrnici, neboť zaměstnavatelům a pracovníkům znemožňují ověřit, zda jsou tato práva dodržována, a je tedy pravděpodobné, že cíl uvedené směrnice spočívající v zajištění lepší ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků nebude splněn.
Z těchto důvodů velký senát Soudního dvora rozhodl, že čl. 3, 5 a 6 Směrnice musí být s ohledem na čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv EU vykládány tak, že brání právní úpravě členského státu, která podle výkladu ve vnitrostátní judikatuře neukládá zaměstnavatelům povinnost zavést systém umožňující měřit délku denní pracovní doby skutečně odpracované každým zaměstnancem.