Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004
Zaměstnavatel dopisem ze dne 11.9. sdělil zaměstnanci, že mu v souladu s vnitřním mzdovým předpisem přiznává k vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč, která mu bude vyplacena spolu s výplatou mzdy za měsíc září. Dopisem ze dne 29.9. zaměstnavatel zaměstnanci sdělil, že na základě zjištění nových skutečností, které se přímo vztahují k výkonu práce zaměstnance, tímto ruší své rozhodnutí ze dne 11.9. o vyplacení mimořádné odměny žalobci. Částka 196.000,- Kč nebyla zaměstnanci s výplatou mzdy za měsíc září ani později vyplacena.
Zaměstnanec žaloval zaměstnavatele a dožadoval se vyplacení mimořádné odměny. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že dle platných právních předpisů má zaměstnanec nárok na mzdu za vykonanou práci a zaměstnavatel upravil přiznání a výplatu odměn vydaným vnitřním mzdovým předpisem, s jehož obsahem byli zaměstnanci seznámeni. V souladu s tímto mzdovým předpisem přiznal zaměstnanci mimořádnou odměnu, na kterou tak zaměstnanci vznikl nárok.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, neboť dle jeho názoru byla sice mimořádná odměna zaměstnanci rozhodnutím zaměstnavatele přiznána, ovšem toto rozhodnutí bylo dne 29. 9. (ještě před datem splatnosti mimořádné odměny) zrušeno, čímž nárok žalobce na výplatu mimořádné odměny zanikl.
Nejvyšší soud na základě podaného dovolání zaměstnance rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, přičemž stěžejním bodem argumentace Nejvyššího soudu bylo, nenároková (fakultativní) složka mzdy se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou mzdy nárokovou (obligatorní).
Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy - odměny) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu anebo, zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tato, na druhém místě zmíněná (nenároková), složka mzdy je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu nároku pouze fakultativního. Tuto povahu však ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku mzdy) zaměstnanci poskytnout.
V posuzované věci byly předpoklady, za kterých může být zaměstnanci (žalobci) poskytnuta mimořádná odměna, stanoveny „Platovým řádem zaměstnanců K. b., a.s.“ z ledna 2000. Jak správně dovodily soudy obou stupňů (a ani dovolatel tento závěr nezpochybňuje), předpoklady, za kterých měla být žalobci nenároková (článek 6 „Platového řádu“ žalované) mimořádná odměna podle článku 11 a 17 platového řádu žalované poskytnuta, byly splněny (včetně sdělení zaměstnavatele o jejím přiznání). Dosud nenároková složka mzdy se tak splněním těchto předpokladů stala nárokem, kterého se žalobce může domáhat.
Se závěrem odvolacího soudu, že „tento nárok zaměstnance zanikl rozhodnutím zaměstnavatele přijatým stejným způsobem jako bylo rozhodnuto o přiznání mimořádné odměny“, dovolací soud nesouhlasí. Zákon o mzdě ani zákoník práce „zrušení“ (odnětí, odebrání) již jednou vzniklého nároku na mzdu neupravuje (…). Vzniklý nárok na mzdu (její část – odměnu) by tedy bylo možno „zrušit“ (odebrat, odejmout) jen v případě, že by takovýto postup byl možný podle vnitřního mzdového předpisu. Takovým vnitřním mzdovým předpisem byl u zaměstnavatele právě „Platový řád zaměstnanců K. b., a. s.“ Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není zřejmé, ze kterého ustanovení tohoto předpisu odvolací soud dovodil, že stejným způsobem, jakým se mimořádná odměna přiznává (rozhodnutím nadřízeného zaměstnance a příslušného vedoucího zaměstnance), lze přiznanou mimořádnou odměnu „zrušit“. Závěr o tom, že zrušením mimořádné odměny nárok na její výplatu zanikl, je tak pro nedostatek důvodů, které k němu vedou, nepřezkoumatelný.