Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2018, sp. zn. 21 Cdo 3430, 3628/2018
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy jako „produktový specialista“ se sjednanou základní mzdou ve výši 50 000 Kč. V určitém období zaměstnavatel přiznával zaměstnanci měsíčně nenárokovou odměnu vy výši 20 000 Kč, navázanou na podmínku, že zaměstnanec „bude prodávat kontrastní látky pouze se svou kolegyní D. M., tj. ve dvou“. Po odpadnutí podmínky zaměstnavatel zaměstnanci již nenárokovou odměnu nevyplácel.
Po skončení pracovního poměru k zaměstnavateli se zaměstnanec u soudu domáhal, aby mu zaměstnavatel jednak poskytl dlužnou mzdu ve výši nevyplacených odměn, o nichž se domníval, že jsou součástí dohodnuté výše základní mzdy, a dále také náhrady újmy, která mu vznikla nerovným zacházením na poli odměňování. Zaměstnavatel mu totiž prý za práci stejně hodnotnou jako u jiných zaměstnanců na srovnatelných pozicích vyplácel nižší mzdu.
Okresní i odvolací soud žalobu zaměstnance zamítly. Potvrdily totiž nenárokovou povahu odměn a vzhledem k nerovnému zacházení na základě provedeného dokazování naznaly, že práce vykonávaná zaměstnancem nebyla prací shodnou či srovnatelnou s prací vykonávanou D. M. (jediná zaměstnankyně na srovnatelné pozici) z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 a 5 zák. práce, neboť práce D. M. byla složitější, odpovědnější a namáhavější než práce zaměstnance. Zaměstnavatel tak nejednal v rozporu s právem zaměstnance na spravedlivou odměnu.
Zaměstnanec brojil proti rozsudkům dovoláním a uváděl, že z hlediska práva na spravedlivou odměnu není možné posuzovat stejnorodost či srovnatelnost práce jednotlivých zaměstnanců z hlediska naplnění všech stanovených kritérii. Dle zaměstnance je „namístě jednotlivá kritéria poměřovat a vyvažovat, neboť kdyby zaměstnanec měl jedno ze srovnávacích kritérií horší, avšak zbylá ostatní kritéria by měl lepší, a přesto by dosahoval nižší mzdy, tak není spravedlivé, aby mu byl z důvodu, že je v jednom kritériu horší, nebyl přiznán nárok na alespoň stejnou mzdu.“
Těmto názorům Nejvyšší soud nepřisvědčil a v souladu se svou předchozí judikaturou uvedl, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jen jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech stanovených srovnávacích kritérií.
Nad rámec výše uvedeného je zajímavé, že zaměstnanec v průběhu řízení navrhl, aby místo něj vstoupila do řízení společnost Institut na ochranu práv poškozených s.r.o., na kterou prý dle smlouvy převedl svou pohledávku vůči zaměstnavateli. Odvolací soud však s následným potvrzením Nejvyššího soudu návrh zamítl s odůvodněním, že smlouva o postoupení pohledávky nemůže být skutečností, s níž právní předpisy spojují převod práva na jiného. Pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, totiž není možné postoupit na jiného – k takovému pokusu se vůbec nepřihlíží. Za tohoto stavu tedy nebyly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 107a o.s.ř.
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné při posuzování, zda jde o nerovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci. Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016). Na uvedeném právním názoru dovolací soud i nyní setrvává a neshledává žádné důvody na něm cokoliv měnit.
Dovodil-li proto odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil), že práce žalobce „nebyla prací shodnou či srovnatelnou s prací vykonávanou D. M. z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 a 5 zák. práce“, neboť „práce vykonávanou M. byla složitější, odpovědnější a namáhavější než práce žalobce“ (zejména proto, že M. - na rozdíl od žalobce - plnila řídící a organizační úkoly spojené s výkonem funkce vedoucí divize kontrastních látek, přičemž její práce vykazovala výrazně vyšší pracovní nasazení než práce žalobce, převzala náročný tzv. pražský region, kterého se žalobce obával, a měla zde lepší výsledky než v regionech, které převzal žalobce), jde o závěr, který je s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu konformní.
Podle ustanovení § 346d odst. 4 zák. práce pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného. Odchýlí-li se smluvní strany od úpravy uvedené v § 346b až 346d, nepřihlíží se k tomu (srov. § 346e zák. práce).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že změna v osobě věřitele v pracovněprávních vztazích na základě smlouvy o postoupení pohledávky je zakázána. Subsidiární použití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky zaměstnance vůči zaměstnavateli nebo pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci je tedy vyloučeno. Právní jednání, kterým by mělo dojít k postoupení pohledávky z pracovněprávních vztahů, je jen zdánlivé (nicotné) a nepřihlíží se k němu. Jakékoliv úvahy žalobce o tom, že „jeho nárok představuje současně majetkovou hodnotu (vlastnictví dovolatele), se kterým by měl mít možnost disponovat a učinit tuto pohledávku také předmětem postoupení (realizace výkonu vlastnického práva)“, nemohou derogovat jednoznačná kogentní zákonná ustanovení.
Protože smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je nárok z pracovněprávních vztahů, není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že návrhu žalobce na vyslovení procesního nástupnictví nelze vyhovět.