Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.01.2019, sp. zn. 21 Cdo 3227/2018
Zaměstnavatel doručil jednoho dne zaměstnanci okamžité zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Zaměstnanec proti tomuto rozvazovacímu jednání brojil žalobou na určení neplatnosti, v níž se mimo to domáhal také vyplacení dlužného stravného za pracovní cesty konané pro zaměstnavatele.
Částečným rozsudkem byl návrh zaměstnance na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítnut, přičemž ve vztahu k právu na stravné okresní soud naznal, že zaměstnanec nebyl schopen předložit jakýkoli doklad o tom, kam byl v rozhodném období vyslán zaměstnavatelem na pracovní cestu, jak dlouho tato pracovní cesta trvala a jak ji vyúčtoval, když se zaměstnavatel bránil tím, že mu za celou dobu trvání pracovního poměru zaměstnanec nikdy nic nepředložil. Zaměstnanec tak neunesl své důkazní břemeno.
Odvolání zaměstnance krajský soudu zamítl také v předmětné části týkající se uspokojení práva na cestovní náhrady. V odůvodnění je uvedeno, že zaměstnanec sice poukazoval na skutečnost, že všechny doklady předložil zaměstnanci a že pracovní cesty lze prokázat výpisy GPS a knihy jízd, které má k dispozici zaměstnavatel, ovšem že tyto důkazy jsou z hlediska prokázání nároku zaměstnance na stravné bez význam. Za rozhodné totiž odvolací soudu považoval, aby zaměstnanec prokázal nejen to, kde se v ten který den nacházel, ale též skutečnost, že tam vykonával práci a hlavně že tvrzené pracovní cesty řádně vyúčtoval, přičemž takovýto důkaz samotná kniha jízd podat nemůže a žádný jiný důkaz konkrétním způsobem označen nebyl.
S tímto názorem se ztotožnil také Nejvyšší soud, který zamítl zaměstnancovo dovolání a naznal, že předložení písemných podkladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad je podmínkou vzniku povinnosti zaměstnavatele k vyúčtování a uspokojení práva zaměstnance na cestovní náhrady. Splnění této povinnosti přitom nelze nahradit dokazováním zaměstnance ohledně konání konkrétních cest. Dle rozsudku je však třeba v konkrétním případě přihlížet také k případnému odchylnému ujednání stran pracovního poměru, které např. zakotví pravidlo, podle něhož bude vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavatel provádět nikoliv na základě předložených dokladů, ale třeba dle údajů obsažených v elektronické knize jízd. V případě zakotvení obdobné odchylné úpravy by právní posouzení zjevně vypadalo jinak.
Lhůta 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu stanovená zaměstnanci k předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení neznamená zánik této povinnosti zaměstnance ani zánik práva zaměstnance na cestovní náhradu. Smyslem a účelem ustanovení § 183 odst. 3 a 5 zák. práce ukládajících zaměstnancům a zaměstnavatelům ke splnění jejich povinností lhůtu 10 pracovních dnů (nedohodnou-li se zaměstnavatel se zaměstnancem jinak), je (mimo jiné) zabránit tomu, aby docházelo k předkládání písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli, k vyúčtování pracovních cest a k uspokojení práv zaměstnanců až se značným časovým odstupem od ukončení pracovní cesty.
Nepředloží-li zaměstnanec ve lhůtě 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, jeho povinnost tak učinit ani jeho právo na cestovní náhrady – jak bylo uvedeno výše – nezaniká. Dokud však zaměstnanec tuto svou povinnost nesplní, není (nemůže být) zaměstnavatel v prodlení s plněním své povinnosti vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance, neboť povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem jinak).
Povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné tedy vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodl-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na jiné době). Dokud zaměstnanec nesplní svou povinnost předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování stravného (k určení výše stravného), není zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na stravné.
Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že odvolací soud dospěl ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení stravného za vykonané pracovní cesty ve výši 18 000 Kč za rok 2014 a 3 000 Kč za leden a únor 2015 ke správnému závěru, že je povinností zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, na jejichž základě jsou následně cestovní náhrady vypláceny, že brání-li se žalovaný od počátku tvrzením, že mu žalobce nikdy žádné doklady nepředložil, je na žalobci, aby řádné vyúčtování tvrzených pracovních cest prokázal, a že – vzhledem k tomu, že kromě knihy jízd, která samotná takovýto důkaz podat nemůže, žádný jiný důkaz konkrétním způsobem neoznačil – je závěr soudu prvního stupně, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, správný.
Namítá-li dovolatel, že jím k důkazu navrženou elektronickou knihou jízd vozidla, které mělo GPS, by bylo potvrzeno, zda mu nárok na stravné vznikl, či nikoliv, a že předpokladem pro vyplacení stravného je to, zda pracovník vykonal takovou pracovní cestu, při které mu vzniká nárok na stravné, pak přehlíží, že povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodl-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na jiné době), nikoli již v okamžiku, kdy zaměstnanec takovou pracovní cestu vykonal. Elektronická kniha jízd nemůže sloužit k prokázání skutečnosti, že žalobce splnil svou povinnost uvedenou v § 183 odst. 3 ZPr ve spojení s § 184 ZPr a žalovanému po ukončení pracovní cesty předložil písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad (k určení výše stravného), a sama o sobě nemůže sloužit ani k prokázání skutečnosti, že žalobce při každé jízdě „služebním automobilem“ opatřeným GPS skutečně konal pracovní (a nikoli soukromé) cesty. Provedení důkazu touto elektronickou knihou jízd proto nemůže splnění uvedené povinnosti žalobce předložit žalovanému písemné doklady nahradit.