Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 827/2010
Zaměstnanec měl v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce tak, že zahrnovalo území širší než jedna obec. Část místa výkonu práce se nacházela v zahraničí (na území Spolkově republiky Německo). Zaměstnavatel neposkytoval zaměstnanci za dobu, kdy vykonával práci mimo území České republiky, zahraniční stravné, a zaměstnanec navrhl soudu, aby mu právo na toto stravné přiznal.
Odvolací soud rozhodl, že zaměstnanec na zahraniční stravné právo má. Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil. Odvolací soud totiž právo zaměstnance na stravné dovodil v zásadě jen na základě uplatňování rovného zacházení vůči ostatním zaměstnancům. Nejvyšší soud ale upozornil, že odvolací soud se měl zabývat tím, zda a jak bylo se zaměstnancem sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad. Pokud totiž bylo místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, pak muselo být sjednáno, nebo podle pravidel obsažených v zákoníku práce určeno, kde má zaměstnanec pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad. Nejvyšší soud dále uvedl, že cesty zaměstnance konané v rámci místa výkonu práce nemohou být považovány za pracovní cesty, nýbrž za cesty mimo pravidelné pracoviště. Při cestách mimo pravidelné pracoviště konaných v zahraničí vzniká zaměstnanci právo na náhrady cestovních výdajů stejně jako při zahraničních pracovních cestách.
Nejvyšší soud tedy naznačil, že zaměstnanci právo na zahraniční stravné vzniklo, ale rozsudek odvolacího soudu toto právo přiznal na základě nesprávného právního posouzení věci, a proto jeho rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Pro účely poskytování cestovních náhrad právní úprava obsažená v zákoníku práce rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě, pracovištěm a pravidelným pracovištěm zaměstnance. Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě [§ 34 odst. 1 písm. b) zák. práce] se rozumí obec, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele. Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě. Pravidelným pracovištěm se pro účely poskytování cestovních náhrad rozumí místo, které je se zaměstnancem sjednáno v pracovní smlouvě podle ustanovení § 34 odst. 2 zák. práce [§ 34a zákoníku práce v platném a účinném znění].
Pojem pravidelného pracoviště je používán výhradně pro účely poskytování cestovních náhrad; zaměstnavatel má možnost, nikoliv však povinnost, je se zaměstnancem sjednat. Jako pravidelné pracoviště může být dohodnuto nejen místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, ale kterékoliv pro zaměstnance v úvahu přicházející místo pracoviště (v rámci sjednaného místa výkonu práce), popřípadě i - u zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání - místo jejich bydliště (to platí i tehdy, nemá-li zaměstnavatel v bydlišti zaměstnance své sídlo ani jinou organizační jednotku, popřípadě nachází-li se místo bydliště zaměstnance mimo místo výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě).
Jestliže zaměstnanec vykonává práce v jiném místě, než je jeho pravidelné pracoviště, a toto jiné místo se nachází mimo území České republiky, pak zaměstnanci náleží cestovní náhrady jako při zahraniční pracovní cestě.