Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (ve Sbírce zákonů publikováno pod č. 116/2008)
Ústavní soud rozhodoval na základě návrhu skupiny poslanců Parlamentu České republiky a návrhu skupiny senátorů Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákoníku práce pro rozpor s Ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud návrhu částečně vyhověl a některá ustanovení s účinností od 14. 4. 2008 skutečně zrušil.
Kromě jiných zrušil Ústavní soud ustanovení § 4 zákoníku práce, které obsahovalo základní pravidlo pro aplikaci občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích na základě tzv. metody delegace. Dále zrušil ústavní soud část ustanovení § 305 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého mohl zaměstnavatel, u nějž působila odborová organizace, vydávat vnitřní předpisy stanovící mzdová, platová nebo jiná práva zaměstnanců v pracovněprávních vztazích jen na základě zmocnění v kolektivní smlouvě.
Ústavní soud se také vyjádřil k návrhu na zrušení ustanovení § 20 zákoníku práce, které obsahuje úpravu tzv. relativní neplatnosti právních úkonů v pracovněprávních vztazích. Uvedené ustanovení nebylo zrušeno, ale naopak v něm došlo k takové změně, na jejímž základě jsou relativní neplatností sankcionovány všechny vady všech právních úkonů v pracovněprávních vztazích.
Podle názoru Ústavního soudu nelze souhlasit s myšlenkou, že z formulace napadeného ustanovení vyplývá, že v případě neplatnosti smluv a dohod se nikdo nebude moci neplatnosti dovolat, protože slova „nezpůsobil sám“ nejsou interpretovatelná ve smyslu nezpůsobil „výlučně“. Z dikce druhé věty napadeného ustanovení „Neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil.“ nelze jednoznačně dovozovat, že v případě smlouvy sjednávané mezi dvěma účastníky, jsou to vždy oba, kteří neplatnost způsobili. Zpravidla bude možné – někdy obtížněji, někdy snáze – prokázat, která ze stran neplatnost příslušného právního úkonu způsobila, popřípadě ji způsobila vyšší mírou.
Ústavní soud však neshledal princip delegace, jak byl zakotven v § 4 zákoníku práce ve vztahu k občanskému zákoníku, za souladný s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zásadně platí, že občanské právo je obecným soukromým právem (jinak řečeno: občanský zákoník je obecným soukromoprávním předpisem) subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím (ostatním soukromoprávním předpisům). Předpisy upravující tato odvětví (tyto ostatní soukromoprávní předpisy) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava.
Omezení možnosti vydávat vnitřní předpisy, resp. vázat vydávání vnitřních předpisů na souhlas odborové organizace vyjádřený v kolektivní smlouvě, je v rozporu s ústavním pořádkem; jde o zásah do základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do autonomie vůle účastníka pracovněprávního vztahu (vlastníka).
Napadené ustanovení tedy nedůvodně omezuje vůli zaměstnavatele upravit vnitřním předpisem určité oblasti v pracovněprávních vztazích, aniž lze pro takové zacházení nalézt ústavněprávně relevantní podklad.