Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 08.12.2015, sp. zn. 11 Ad 24/2014-63
Zaměstnavatel uzavřel se zaměstnancem dohodu s názvem „dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů“, jejíž předmětem byl mezi jinými závazek zaměstnance uhradit v případě skončení pracovního poměru hodnotu nevratného výstrojního materiálu, který mu byl zaměstnavatelem svěřen k užívání, a zůstatkovou hodnotu vratného výstrojního materiálu. Zůstatková cena měla být stanovena zaměstnavatelem podle délky životnosti materiálu stanovené vnitřním předpisem zaměstnavatele a dále podle doby užívání výstrojního materiálu.
Pracovní poměr zaměstnance následně skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru a zaměstnavatel v této souvislosti doručil zaměstnanci sdělení, v němž konstatoval jeho povinnost zaplatit za nevrácený materiál 7 112,41 Kč. Zaměstnanec odmítl požadovanou částku zaplatit a podal podnět k prošetření jednání zaměstnavatele na inspektorát práce.
Oblastní inspektorát práce uložil zaměstnavateli rozhodnutím pokutu za spáchání správního deliktu podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce, který měl spáchat tím, že při ukončení pracovního poměru zaměstnance začal po tomto zaměstnanci požadovat uhrazení nevratného výstrojního materiálu, čímž porušil § 2 odst. 2 ve spojení s § 346b odst. 2 zákoníku práce, jelikož přenesl riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, ačkoliv závislá práce je vykonávána na náklady a odpovědnost zaměstnavatele.
Zaměstnavatel se správní žalobou dožadoval zrušení rozhodnutí inspektorátu práce, přičemž argumentoval zejména tím, že rozhodnutí inspektorátu vybočuje z ústavní zásady garantované čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle níž je každý oprávněn činit, co není zákonem zakázáno, a že se v dané věci nedošlo k porušení povinností při vzniku, změnách, skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti.
Městský soud žalobu zaměstnavatele zamítl s argumentací, že jednání zaměstnavatele spočívající v požadavku na zaplacení hodnoty pracovních pomůcek při skončení pracovního poměru představuje jednoznačně porušení zákazu přenášení rizika ze závislé práce na zaměstnavatele, který je pracovněprávním omezením zásady smluvní volnosti, která se jinak uplatní také v pracovněprávních vztazích.
Městský soud také naznal, že povinnost respektovat zákaz přenášení rizika z výkonu závislé práce na zaměstnance se uplatňuje již od vzniku pracovního poměru a trvá po celou dobu jeho existence. Tuto povinnost tedy musí zaměstnavatel plnit kdykoliv během existence pracovního poměru a je nutně spjata také se vznikem, změnou či zánikem pracovního poměru. Jde tedy o povinnost, kterou má na mysli § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce.
Ve vztahu k otázce, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu, je rozhodující výlučně posouzení souladu dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů uzavřené mezi žalobcem a jeho zaměstnancem, pokud se zaměstnanec v čl. II. zavázal v případě skončení pracovního poměru zaplatit za nevratný výzbrojní materiál jeho zůstatkovou hodnotu, se zákonem. V souzeném případě naplnění skutkové podstaty vyžaduje nesplnění povinnosti zaměstnavatele při vzniku, změně či zániku pracovního nebo obdobného poměru, přitom jde zejména o povinnosti stanovené zákoníkem práce, tedy předpisem soukromoprávním. Pro pracovní právo platí obecné zásady soukromého práva, a tedy i obecná zásada, že "vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno". Podle této zásady je veškeré chování osob, které není výslovně zakázáno či u kterého nelze zákaz dovodit z logiky konkrétní právní úpravy, v oblasti soukromého práva, právně dovoleným. Zároveň se v pracovním právu vychází ze zásady autonomie vůle jako obecného principu svobody jedince ve společnosti. Pokud by tak jednání žalobce v pozici zaměstnavatele bylo z pohledu práva soukromého shledáno v souladu se zákonem, nemohlo by v daném případě (s ohledem na formulaci skutkové podstaty v zákoně o inspekci práce) jít o jednání protiprávní, naplňující skutkovou podstatu správního deliktu.
Konfrontovat je pak nutné jednání žalobce i s dalšími zásadami vyjádřenými v pracovním právu. Při posuzování zákonnosti uzavřené dohody je nutné brát zřetel na ochrannou funkci pracovního práva, kdy zákon omezuje smluvní svobodu kogentní právní úpravou, jejímž cílem je ochrana zaměstnance jako slabší strany před absolutní smluvní svobodou. Ochrana práv zaměstnance se tak promítá v celé řadě ustanovení, zásadně je rozvedena právě v § 346b zákoníku práce. Zcela zásadní je pak povinnost zaměstnavatele nést riziko výkonu závislé práce a tomu odpovídající zákaz přenesení takového rizika na zaměstnance.
Městský soud se ztotožňuje se závěrem správního orgánu I. stupně, pokud dospěl k závěru, že dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů upravená v § 255 zákoníku práce směřuje ke zcela jinému cíli, než který je sledován dohodou uzavřenou mezi žalobcem a jeho zaměstnancem. K takovému závěru lze doplnit, že uzavřená dohoda obchází zákon, pokud je označována jako dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, v každém případě je svým obsahem v rozporu se zákoníkem práce, neboť nepřípustně přenáší riziko výkonu závislé práce na zaměstnance.