Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3 .2022, sp. zn. 8 Ads 9/2020-53
Společnost v postavení agentury práce měla uzavřenou rámcovou smlouvu o dílo se společností Avex, na jejímž základě (a na základě konkrétních objednávek) měla dané společnosti dodávat kovové palety, kontejnery a regály. Agentura tuto zakázku zajišťovala výlučně prostřednictvím pracovníků vietnamské státní příslušnosti, kteří na území České republiky pobývali na základě povolení k pobytu za účelem podnikání, a s nimiž agentura uzavírala smlouvy o dílo. Z formálního hlediska měla agentura jen tři zaměstnance (jednatelku, její sekretářku a asistentku). Vietnamští pracovníci vykonávali práci přímo v areálu společnosti Avex, kde svářeli uvedené výrobky. Pracovníci nevykonávali činnost pro jiné subjekty než pro agenturu a byli měsíčně odměňováni na základě vystavených faktur. Dle skutkové verze předestřené agenturou (kterou v rámci svědeckých výpovědí potvrdili i tito pracovníci) měla agentura od společnosti Avex pronajatá jednotlivá vymezená místa v hale určená pro svařování a také pracovní nástroje. Na tato místa a nástroje měla agentura následně uzavírat s pracovníky podnájemní smlouvy.
Inspektorát práce provedl kontrolu a uložil (na základě výše popsaných a dalších skutkových zjištění) agentuře pokutu ve výši 2 700 000 Kč, když naznal, že se agentura dopustila přestupku v podobě umožnění výkonu nelegální práce, jak ji definuje § 5 písm. e) body 1. a 2. zákona o zaměstnanosti, a to tak, že na pracovišti výrobní haly kovovýroby společnosti Avex umožnila sedmi osobám vietnamské státní příslušnosti výkon závislé práce svářeče mimo pracovněprávní vztah a bez povolení k zaměstnání.
Agentura se neúspěšně odvolala ke Státnímu úřadu inspekce práce, a tak pokračovala žalobou ke krajskému soudu, který rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil. V rámci odůvodnění rozsudku krajský soud argumentoval proti posouzení věci ze strany inspekce práce také tím, že by „pracovníkům neměla být pracovněprávní ochrana vnucována, aniž by byla zjištěna jejich vůle. Tím spíše, pokud si pracovníci na smluvní nastavení spolupráce nikdy nestěžovali nebo pokud není správními orgány prokázáno, že se nacházejí ve významně horším postavení oproti zaměstnancům.“ Dle krajského soudu má tedy z hlediska posouzení nelegální práce hrát roli také vůle obou subjektů, resp. to, zda tyto subjekty chtěly svůj vztah podřídit pracovněprávní úpravě, nebo naopak chtěly zůstat v „nezávislém postavení spolupracujících podnikatelů“.
Nejvyšší správní soud, k němuž se věc dostala na základě kasační stížnosti Státního úřadu inspekce práce, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudci Nejvyššího správního soudu se mezi jinými neztotožnili s uvedenými závěry krajského soudu ohledně relevance vůle subjektů, když v odůvodnění rozsudku uvedli, že v případě výkonu činnosti naplňující znaky závislé práce nemají strany jinou možnost než vstoupit do základního pracovněprávního vztahu (pracovního poměru, vztahu z DPP či vztahu z DPČ). Z hlediska případného zastírání pracovněprávního vztahu a postihu výkonu nelegální práce je tedy bezpředmětné, zda strany preferují občanskoprávní vztah (např. ze smlouvy o dílo) namísto vztahu pracovněprávního.
[30] Podle městského soudu by pracovníkům neměla být pracovněprávní ochrana vnucována, aniž by byla zjištěna jejich vůle. Tím spíše, pokud si pracovníci na smluvní nastavení spolupráce nikdy nestěžovali nebo pokud není správními orgány prokázáno, že se nacházejí ve významně horším postavení oproti zaměstnancům – teprve v takovém případě by měla nastoupit ochrana v rámci pracovního práva. Takový požadavek na zjišťování vůle pracovníků a srovnávání výhodnosti či nevýhodnosti formálně sjednaných podmínek spolupráce ale nemá v posuzování této věci místo. Jak bylo výše již uvedeno, jestliže určitá činnost naplňuje znaky všechny znaky závislé práce, lze ji podle § 3 zákoníku práce vykonávat výlučně v rámci základního pracovněprávního vztahu. Z toho a contrario plyne, že dané ustanovení zakazuje takovou činnost vykonávat v rámci jiného smluvního vztahu (viz rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2014, čj. 7 Ads 52/2014-37, č. 3080/2014 Sb. NSS). To vyplývá také z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, I. ÚS 190/15, podle něhož ustanovení zákoníku práce, která definují závislou práci, jsou relativně (jednostranně) kogentní. Vymezují právní vztahy, které se řídí zákoníkem práce vždy, ale nebrání ani tomu, aby si v jiných případech strany režim zákoníku práce zvolily. Argumentace městského soudu smluvní svobodou je zde proto lichá. Jak plyne z rozsudku NSS ze dne 17. 9. 2018, čj. 9 Ads 357/2017-42, účelem právní úpravy v § 2 a § 3 zákoníku práce je právě jisté nezbytné omezení smluvní svobody ve prospěch zaměstnanců jako „slabší strany“ a příkaz adresátům právní normy jednat (tj. kontrahovat) způsobem uvedeným v zákoně. Smluvní svoboda je tedy omezena co se týče smluvního typu (musí jít o základní pracovněprávní vztahy), není ovšem omezena ohledně obsahu smlouvy, jenž závisí na vůli stran (s výhradou kogentních ustanovení zákona).
[31] Tato regulace ale nesleduje především (jen) ochranu zájmů fyzických osob vykonávajících danou činnost, jak by mohlo plynout z napadeného rozsudku, ale také ochranu pracovního trhu jako takového (viz rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, čj. 6 Ads 225/2018-29, odst. 16). Z hlediska posouzení otázky, zda žalobkyně spáchala sporný správní delikt, proto není na žalobkyni a jejích pracovnících, aby uvážili, v jakém smluvním vztahu by spolu chtěli spolupracovat, byť by pro ně jiné řešení než práce v základním pracovněprávním vztahu mohlo být výhodnější. V určitých hlediscích výkon práce mimo pracovněprávní vztah také často výhodnější skutečně je (zmínit lze zejména zatížení povinnými odvody na sociální a zdravotní pojištění), což subjekty na obou stranách nepochybně v praxi motivuje k tomu, aby se jeho uzavření vyhýbaly. Pro posouzení, zda určitá činnost naplnila znaky závislé práce, jsou nicméně tyto otázky v zásadě bez významu. Městský soud v této souvislosti především vyšel z judikaturních závěrů týkajících se posuzování závislé činnosti pro daňové účely, která hovoří také o posuzování „vůle kooperujících osob“. Z této (daňové) judikatury sice lze v zásadě vyvozovat závěry aplikovatelné i v nyní posuzované oblasti (regulace zaměstnanosti), avšak v nyní projednávané věci se tyto závěry nemohou použít v takové míře a podobě, jak učinil městský soud v napadeném rozsudku. Je třeba totiž zdůraznit, že Nejvyšší správní soud ve zmiňované daňové judikatuře sice připustil, že určité činnosti skutečně lze vykonávat jak v rámci pracovněprávního vztahu, tak samostatně, přičemž v takových případech je na smluvních stranách, aby si sjednaly formu spolupráce, která jim bude více vyhovovat. Důsledkem toho ale nesmí být předstírání samostatnosti a zastírání skutečného stavu spočívajícího v ryze závislé činnosti (viz rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, čj. 6 Afs 85/2014-39, výše citovaný rozsudek sp. zn. 2 Afs 84/2017 nebo rozsudek ze dne 16. 1. 2020, čj. 1 Ads 385/2018-30). Jinými slovy, tam, kde daná činnost zjevně naplní všechny znaky závislé práce, takovou volbu smluvní strany ani dle daňové judikatury nemají.