Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 08. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3268/2016
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy jako „dělník-horizontkář“, přičemž jednoho dne způsobil zaměstnavateli svým nedbalostním jednáním škodu na stroji. Na opravě stroje pracovali v průběhu dvou měsíců zaměstnanci zaměstnavatele z úseku technické obsluhy výroby. Zaměstnavatel požadoval po zaměstnanci náhradu ve výši 4,5násobku jeho průměrného výdělku, přičemž do výše škody zahrnul také náklady na mzdy zaměstnanců z úseku technické obsluhy. Zaměstnanec nezaplatil, a tak se zaměstnavatel obrátil s nárokem na soud.
Po kolečku řešení sporu všemi soudy všech soudních instancí se věc vrátila znovu k okresnímu soudu, který posuzoval zejména právní otázku, zda náklady na mzdy vynaložené v souvislosti s opravou stroje mohou být bez dalšího zahrnuty do škody hrazené zaměstnancem.
Okresní soud žalobu zaměstnavatele v části požadované náhrady nákladů na mzdy zaměstnanců zamítl s argumentací, že tyto náklady nebyly vynaloženy v přímé příčinné souvislosti s jednáním zaměstnance, neboť by zaměstnavateli vznikly, i kdyby škodní událost nenastala, neboť zaměstnanci stroj opravovali v rámci pracovní doby. Zaměstnavatel přitom dle soudu netvrdil, že by s nimi např. pracovní poměr uzavřel jen za účelem opravy stroje, netvrdil např. přesčasové hodiny, které by jinak odpracovány nebyly, případně mimořádné odměny.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a zahrnul do skutečné škody také náklady na mzdy zaměstnanců opravujících stroj, neboť by dle soudu tito zaměstnanci v době, kdy opravovali stroj poškozený zaměstnancem, mohli pro zaměstnavatele vykonávat jinou práci a tvořit jiné hodnoty. Skutečná škoda proto podle odvolacího soudu zahrnuje i tyto mzdové nároky uplatněné zaměstnavatelem.
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a uvedl, že u ostatních zaměstnanců zaměstnavatele (např. údržbářů) bude tvořit skutečnou škodu nahrazovanou v rámci povinnosti zaměstnance vzniklé nedbalostním jednáním jen ta část nákladů na mzdu, která by – pokud by tito zaměstnanci nepracovali na odstranění následků škodní událostí – jinak nevznikly (příplatky za práci přesčas, práci ve svátek, v noci, mimořádné odměny za zvýšené úsilí atd.).
Škoda, kterou zaměstnanec způsobí svému zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může spočívat též v nákladech na opravu poškozeného stroje nebo zařízení, na které pracovali zaměstnanci poškozeného zaměstnavatele, jimž tento zaměstnavatel vyplatil mzdu nebo plat za vykonanou práci.
Náklady na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, kteří pracovali na odstranění následků způsobených škodní událostí (opravě poškozeného stroje nebo zařízení), ovšem nelze bez dalšího považovat za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným porušením pracovních povinností zaměstnance. Takovou škodu lze spatřovat jen v těch nákladech na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, které by jinak – nebýt škodné události – nevznikly (nebyly by vynaloženy). Může se především jednat o náklady na mzdu zaměstnanců, se kterými poškozený zaměstnavatel uzavřel pracovní smlouvu jen na provedení prací směřujících k odstranění následků způsobených škodní událostí (k opravě poškozeného stroje nebo zařízení); uvedené lze vztáhnout též na náklady na odměnu zaměstnanců, s nimiž za tímto účelem poškozený zaměstnavatel uzavřel dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr. U ostatních zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele (např. zaměstnanců, kteří v rámci sjednaného druhu práce vykonávají opravy a údržbu strojů a zařízení zaměstnavatele) se potom bude jednat jen o tu část nákladů na mzdu, které by – pokud by tito zaměstnanci nepracovali na odstranění následků škodní událostí – jinak nevznikly. Půjde především o situace, kdy provádění těchto prací si vyžádalo vyplacení mzdy za práci přesčas, práci ve svátek nebo noční práci anebo kdy zvýšené pracovní úsilí zaměstnanců (v této souvislosti vynaložené) bylo důvodem vyplacení mimořádné odměny.
V posuzovaném případě žalobce uplatnil nárok na náhradu škody, kterou spatřoval (mimo jiné) v nákladech na mzdu svých zaměstnanců střediska TOV (technická obsluha výroby), kteří pracovali na opravě žalovaným poškozeného stroje. Z tvrzení žalobce ani ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by se jednalo o zaměstnance, se kterými žalobce uzavřel pracovní poměr jen za účelem provedení těchto konkrétních prací, nebo že by si uplatněné mzdové náklady (jejich část) vyžádaly jen tyto práce (např. že by se jednalo o náklady na mzdu za práci přesčas, práci ve svátek nebo noční práci, popř. mimořádnou odměnu v této souvislosti vyplacenou), a že by tedy tyto mzdové náklady jinak – nebýt poškození stroje žalovaným - nevznikly. Žalobce tuto část uplatněného nároku na náhradu škody založil jen na argumentaci (které odvolací soud ve svém rozsudku přisvědčil), že jeho zaměstnanci „v době kdy opravovali stroj, který poškodil žalovaný, mohli a měli vykonávat jiné práce a tvořit hodnoty“, o které „byl majetek žalobce zkrácen“. Tento výklad ovšem není správný. V příčinné souvislosti s tím, že zaměstnanci žalobce v době, kdy vykonávali práci na opravě poškozeného stroje, nemohli svou prací zajišťovat výkon jiných jeho činností, mohla být majetková újma spočívající v nastalém zmenšení majetku (např. v nákladech na zajištění výkonu těchto činností dodavatelem, v zaplacení smluvní sankce odběrateli za prodlení se splněním závazku apod.) nebo v ušlém majetkovém prospěchu (ušlém zisku), za kterou náklady na mzdy těchto zaměstnanců považovat nelze (tomu ostatně odpovídá i shora uvedená argumentace žalobce o hodnotách, o něž „byl majetek žalobce zkrácen“). Vzhledem k uvedenému nelze dovozovat, že náklady na mzdy zaměstnanců žalobce, kteří pracovali na opravě žalovaným poškozeného stroje, představují skutečnou škodu ve smyslu ustanovení § 179 odst. 1 zák. práce, jejíž náhrady by se žalobce mohl po žalovaném domáhat z důvodu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce.