Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016
Zaměstnanec pracoval pro zaměstnavatele na základě dohody o provedení práce jako „vychovatel na škole v přírodě“. Jednoho dne během pobytu zjistila jedna z učitelek před zahájením výuky, že v její třídě chybí třináctiletá dívka, za kterou zaměstnanec do zahájení výuky odpovídal. Zaměstnanec hned nato dostal ústní pokyn od hlavní vychovatelky, která mu sdělila, ať se jde po dívce podívat, aniž mu přitom určila, kam má jít a jakým způsobem má dívku hledat. Zaměstnanec prošel dolní část tábora a dále se vydal mimo areál rekreačního střediska do lesa k rybníku, kde uklouzl na mokrém kořenu stromu a způsobil si tak úraz – zlomeninu levé dolní končetiny. Chybějící dívka se mezitím „našla“ na ošetřovně. Zaměstnanec se proto žalobou dožadoval po zaměstnavateli odškodnění pracovního úrazu, které mu tato odmítla poskytnout.
Soudy nejdříve řešily otázku, zda byla činnost, při které zaměstnanec utrpěl úraz (hledání dívky) ve věcné, místní a časové souvislosti s plněním pracovních úkolů. Okresní soud nakonec usoudil, že ano, avšak dovodil existenci liberačního důvodu dle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce pro zaviněné porušení předpisů a pokynů na úseku BOZP zaměstnancem.
Odvolací soud porušení předpisů a pokynů v jednání zaměstnance neshledal, avšak uvedl, že si zaměstnanec počínal lehkomyslně, když namísto toho, aby hledal ztracenou dívku v bezprostředním okolí místa, kde byla její ztráta zjištěna, dotázal se na dívku ostatních zaměstnanců, využil k jejímu nalezení rozhlas, podíval se například na „marodku“, vyběhl ven hledat dívku ve vzdáleném místě – mimo areál školy v přírodě, přičemž u sebe neměl ani mobilní telefon. Dle odvolacího soudu se tedy zaměstnavatel částečně zprostil své povinnosti k náhradě újmy z důvodu zjevné lehkomyslnosti zaměstnance (§ 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce).
Nejvyšší soud poté na základě dovolání rozsudky obou soudu zrušil, neboť naznal, že liberační důvod v podobě lehkomyslného jednání může být dán pouze tehdy, pokud sice zaměstnanec neporuší žádné konkrétní předpisy ani pokyny, ale přesto jedná s ohledem na okolnosti případu riskantně (s vědomím, že jde o počínání ohrožující jeho zdraví). To v daném případě dáno nebylo.
Lehkomyslné jednání zaměstnance podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce je samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se odpovědnosti. Jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon výslovně stanoví, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i kdyby jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1969 sp. zn. 7 Cz 22/69, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1970, a závěry býv. Nejvyššího soudu, sp.zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 41 a násl.); k těmto východiskům se dovolací soud nadále hlásí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 71/2001 a ze dne 4.9.2012 sp. zn. 21 Cdo 2141/2011) a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že liberační důvod spočívající v lehkomyslném jednání žalobce může být uvažován teprve tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s pracovním úrazem není možné vytýkat žalobci jakékoli porušení předpisů ani pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (a ostatní liberační důvody podle ustanovení § 367 zák. práce se tudíž nemohou uplatnit). V tomto směru dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že žalobce „neporušil žádné konkrétní předpisy nebo konkrétní pokyny“. Za této situace se žalovaná mohla podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce částečně zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz žalobce tehdy, kdyby žalobce (jednaje v rozporu s obvyklým způsobem chování) šel hledat chybějící dívku mimo areál rekreačního střediska do lesa k rybníku, přestože věděl (anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět), že jde o počínání ohrožující jeho zdraví. K takovému úsudku však žalobce – jak se podává z obsahu spisu – zřejmě neměl důvod.