Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.05.2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy jako servisní technik. Jednoho dne zaměstnavatel oznámil zaměstnanci dopisem, že v důsledku jeho pochybení při plnění pracovních úkolů vznikla zaměstnavateli škoda a že z tohoto důvodu vůči právu na mzdu zaměstnance za jeden měsíc zaměstnavatel „započítává část své pohledávky ze způsobené škody v určené výši“, a to s tvrzeným zohledněním omezující úpravy § 144a odst. 4 zákoníku práce. Zaměstnanec přes své urgence obdržel od zaměstnavatele mzdu sníženou o „započtenou částku“, na což po uplynutí 15 dnů od konce období splatnosti mzdy reagoval okamžitým zrušením pracovního poměru.
Zaměstnavatel se domáhal u soudu určení neplatnosti zaměstnancova okamžitého zrušení s tvrzením, že započtení proběhlo v souladu s právní úpravou.
Okresní i krajský soud žalobu zaměstnavatele zamítly a naznaly zejména, že i když zákoník práce nevylučuje započtení pohledávek zaměstnavatele (také z náhrady škody) vůči právu zaměstnance na mzdu (pouze toto limituje), není možné za daných okolností považovat pohledávku zaměstnavatele za jistou či určitou ve smyslu ustanovení § 1987 občanského zákoníku, a tedy způsobilou k započtení. V době započtení totiž nebylo postaveno najisto, že právě zaměstnanec je dlužníkem, tedy, že právě zaměstnanec způsobil škodu, a současně nebylo ani zjištěno, zda a jaká výše škody zaměstnavateli vznikla a o příčinné souvislosti v dané situaci se bylo lze pouze dohadovat, přičemž zaměstnanec svoji odpovědnost za škodu odmítal a proti výši škody brojil.
Se svým dovoláním zaměstnavatel také nepochodil, neboť Nejvyšší soud rozsudky obou soudů potvrdil, ovšem dospěl k odlišným závěrům. Dle Nejvyššího soudu jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné vůbec, i kdyby byly dodrženy zákonné limity nezabavitelných částek vyplývající z úpravy srážek ze mzdy v OSŘ. Tento závěr má vyplývat z pracovněprávní úpravy, která srážku ze mzdy z titulu povinnosti zaměstnance k náhradě škody neumožňuje bez uzavření dohody o srážkách ze mzdy.
V ustálené praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutím a stanovisek ročník 2013) nejsou pochybnosti o tom, že závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout (podle právní úpravy účinné ode dne 1.1.2007) rovněž započtením. Započtením zanikají vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. To platí i v případě, představuje-li jedna ze vzájemných pohledávek právo zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu. Proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu ovšem není jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele přípustné v té části, která odpovídá tzv. základní nepostižitelné částce (§ 278 o.s.ř.) a jedné třetině zbytku čisté mzdy, platu, odměny z dohody nebo náhrady mzdy nebo platu (§ 279 odst. 1 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu je jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele – jsou-li dodrženy zákonné limity – obecně přípustné. Jde-li však o pohledávku zaměstnavatele na náhradu škody, zákon jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele zapovídá, neboť možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy (srov. § 147 odst. 3 větu druhou zák. práce). Bez této dohody (uzavřené podle ustanovení § 2045 o. z.) není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy (platu, odměny z dohody nebo z náhrady mzdy nebo platu) k náhradě škody provádět, a to ani tehdy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, zaměstnanec svou odpovědnost za škodu uznal a zavázal se škodu nahradit (srov. § 263 zák. práce). Odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli, ani případné uznání škody zaměstnancem, tedy samo o sobě zaměstnavatele neopravňuje, aby částku potřebnou k náhradě této škody jednostranně srazil ze mzdy zaměstnance, i kdyby respektoval zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. (srov. § 144a odst. 4 zák. práce).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.
Jestliže tedy v daném případě žalobkyně jednostranně započetla a srazila ze mzdy žalovaného za měsíc duben 2016 část své pohledávky na náhradu škody, kterou jí měl způsobit žalovaný při plnění pracovních úkolů, aniž by mezi účastníky byla v tomto směru uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, je – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech – správný závěr odvolacího soudu, že „ani v době do 15 dnů po uplynutí období splatnosti nebyla žalovanému vyplacena část mzdy za duben 2016, aniž pro její nevyplacení existoval zákonný důvod“, a že proto žalovaný dne 17.6.2016 důvodně přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce.