Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.03.2019, sp. zn. 21 Cdo 4262/2018
Zaměstnankyně vykonávala práci pro Zemědělské družstvo Sloup v Moravském krasu jako ošetřovatelka dojnic, přičemž jí byla v průběhu trvání pracovního poměru zjištěna nemoc z povolání. Následně zaměstnankyně žalovala družstvo na náhradu újmy způsobené nemocí, přičemž strany v řízení nakonec uzavřely smír schválený usnesením okresního soudu, podle kterého se družstvo zavázalo bez souhlasu pojišťovny platit zaměstnankyni rentu.
Poté se rozjelo druhé kolo soudní tahanice, kdy zaměstnankyně žalovala na vyplácení renty přímo pojišťovnu (na družstvo byl zrušen konkurs po splnění rozvrhového usnesení), která odmítala plnit z důvodu neodsouhlasení smíru. Nejvyšší soudu pojišťovně přisvědčil a naznal, že tato není povinna za zaměstnavatele hradit tu část škody, k jejíž náhradě se zaměstnavatel zavázal nad rámec své odpovědnosti stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, a to ani kdyby byl tento závazek zaměstnavatele vůči zaměstnanci obsažen v mezi nimi uzavřeném smíru schváleném soudem.
Nejvyšší soud tak zrušil rozsudek krajského soudu a uložil mu povinnost zabývat se otázkou, zda zaměstnankyně má dle pracovněprávní úpravy právo na náhradu ztráty na výdělku, přičemž z tohoto hlediska bylo ve věci rozhodné, že zaměstnankyně poskytovala v relevantním období péči své tchýni, které byl přiznán příspěvek na péči jako osobě ve stupni závislosti II.
Krajský soudu potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu s argumentací, že je za příčinu ztráty na výdělku nutné považovat skutečnost, že žalobkyně (vedená v evidenci uchazečů o zaměstnání) pečovala o osobu blízkou, a nikoli neschopnost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost pro následky nemoci z povolání – mezi nemocí z povolání zaměstnankyně a tvrzenou ztrátou na výdělku není dle soudu příčinná souvislost.
Nejvyšší soud však přisvědčil dovolání zaměstnankyně a naznal, že škoda spočívající ve snížení výdělku kvůli péči o jinou osobu dle zákona o sociálních službách není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání (není ji možné kompenzovat v rámci úpravy pracovněprávních vztahů), ovšem pokud zaměstnanec nevydělává z důvodu péče o jinou osobu, je třeba dle Nejvyššího soudu jeho výdělek pro účely náhrady stanovit jako pravděpodobný výdělek, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečuje o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb.
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem, aniž by k tomu měl vážné důvody, která je popsána v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nenastoupí jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, z toho důvodu, že pečuje o blízkou osobu, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 zákona o sociálních službách, neboť v takovém případě má poškozený zaměstnanec vážný důvod k tomu, aby nevykonával výdělečnou činnost u jiného zaměstnavatele.
I když odpovědnost za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv. objektivní odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nenastoupí po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti z toho důvodu, že pečuje o blízkou osobu, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 zákona o sociálních službách, není způsobena následky nemoci z povolání, kterou trpí zaměstnanec, ale nepříznivým zdravotním stavem jemu blízké osoby. Je též třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že z důvodu péče o blízkou osobu nemá zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které pečují o blízkou osobu, jež z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb, zajišťuje příspěvek na péči poskytovaný osobě, jejíž zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, kterým se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle zákona o sociálních službách při zvládání základních životních potřeb osob (srov. § 7 a násl. zákona o sociálních službách).
Z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tedy nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že z důvodu péče o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb, nemá po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti. Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) z důvodu péče o blízkou osobu příjem z vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování - jak uvedeno výše - zpravidla vychází), ani z hledisek uvedených v ustanovení § 195 odst. 3 větě první zák. práce; „výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání“ ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce je třeba v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 195 zák. práce. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je
- jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku (srov. § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006, a s účinností od 1. 1. 2007 srov. § 355 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečuje o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity. Ztráta na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a uvedeným pravděpodobným výdělkem (s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu) je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť i v době péče o blízkou osobu brání zaměstnanci, který pro nemoc z povolání není schopen konat dosavadní práci, následky nemoci z povolání, aby dosahoval takový výdělek, jaký měl před poškozením zdraví touto nemocí.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se měl v projednávané věci zabývat též tím, jaký pravděpodobný výdělek by žalobkyně v době, za kterou se po žalované tzv. poddlužnickou žalobou domáhá pojistného plnění příslušejícího jejímu bývalému zaměstnavateli Zemědělskému družstvu Sloup v Moravském krasu za náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) příslušející žalobkyni a ve které pečovala o svou tchýni K. M., jež pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebovala pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb ve smyslu zákona o sociálních službách, dosáhla při práci, odpovídající jejím schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonávala, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečovala o blízkou osobu. Protože touto skutečností se odvolací soud – veden nesprávným právním názorem, že v období péče o svou tchýni K. M., za které žalobkyně požaduje náhradu za ztrátu na výdělku, není mezi její nemocí z povolání a ztrátou na výdělku příčinná souvislost – nezabýval, nemůže být jeho závěr, že za uvedené období žalobkyni (vůbec) nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku a že její tzv. poddlužnické žalobě proto nelze vyhovět, (pro svou předčasnost) správný. V tom, aby se z uvedeného pohledu zabýval výší nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku (potažmo výší pojistného plnění, k němuž je žalovaná povinna), odvolacímu soudu nebránil pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2013 č. j. 38 C 82/2011-81, neboť tímto mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto jen o opodstatněnosti tzv. poddlužnické žaloby co do základu, a nikoli též o výši plnění touto žalobou uplatněného.