Nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 2600/20
Zaměstnankyně bezprostředně po nástupu do funkce ústřední ředitelky České obchodní inspekce přistoupila k reorganizaci její struktury a v návaznosti na to dala v zastoupení zaměstnavatele výpověď několika zaměstnancům, které s ohledem na provedenou reorganizaci shledala nadbytečnými. Někteří zaměstnanci se proti výpovědi bránili žalobou, přičemž byli úspěšní, neboť soudy shledaly, že proklamovaný výpovědní důvod nebyl dán s poukazem na účelovost provedených organizačních změn. Popsané jednání zaměstnankyně, vedoucí k určení neplatnosti výpovědí, vyústilo ve zvýšené náklady zaměstnavatele (zejména na vyplacené náhrady platu), který je po prohraných sporech vymáhal jako škodu, jíž zaměstnankyně měla způsobit zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů. Škodu zaměstnavatel uplatňoval vícero samostatnými žalobami vztahujícími se vždy ke konkrétní výpovědi určené soudem jako neplatné.
V komentovaném soudním sporu o náhradu škody soudy vyhověly žalobě zaměstnavatele, když naznaly, že zaměstnankyně provedenou reorganizací a následnou výpovědí zaviněně (z vědomé nedbalosti) porušila právní předpisy [§ 301 písm. c) zákoníku práce] při plnění pracovních úkolů, čímž způsobila zaměstnavateli škodu. Soudy aplikovaly pravidlo o limitaci maximálního rozsahu náhrady škody způsobené z nedbalosti na 4,5násobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnankyně, ovšem nepřisvědčily jejímu tvrzení, že by měla být tato limitace uplatněna kumulativně ve vztahu ke všem neplatným výpovědím, resp. vůči veškeré škodě způsobené zaměstnavateli v důsledku reorganizace a následných neplatných rozvázání pracovních poměru pro nadbytečnost, nikoliv ve vztahu ke každé jednotlivé výpovědi samostatně.
Nejvyšší soud v usnesení, jimž odmítl dovolání zaměstnankyně, uvedl, že se v daném případě jedná o objektivní kumulaci více škodních událostí, kdy musí soud u každé škodné události (neplatné výpovědi) jednak zvlášť zkoumat jednotlivé předpoklady vzniku povinnosti k náhradě škody, ale také aplikovat pravidlo o limitaci náhrady škody.
Zaměstnankyně však následně podala úspěšnou ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky obecných soudu s poukazem na porušení základních práv zaměstnankyně na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Zásadní výtka Ústavního soudu směřovala právě vůči aplikaci pravidel o limitaci rozsahu náhrady škody – soudy dle Ústavního soudu měly mít na paměti ochranný účel této limitace a zejména při posuzování zavinění zaměstnankyně uvážit, zda k případnému pochybení, resp. nedbalosti již došlo prvotním, zastřešujícím aktem (zde provedenou organizační změnou – reorganizací), nebo naopak bylo skutečně bez přímé vazby na reorganizaci postupováno opakovaně nedbale při podávání každé jednotlivé výpovědi. Soudy však dle Ústavního soudu dostatečně jasně nezdůvodnily zavinění zaměstnankyně ve vztahu ke každé jednotlivé výpovědi, ale zabývaly se zejména provedenou reorganizací, což by svědčilo spíše pro nutnost uplatnění limitace náhrady veškeré způsobené škody, která v důsledku této reorganizace vznikla.
22. Soudy tak již v řízení o neplatnosti výpovědi v podstatě rozhodly o tom, že porušila své pracovní povinnosti, a to povinnosti do značné míry obecné, a sice "dodržovat právní předpisy". Konkrétní porušení této povinnosti pak nespočívalo ve zjevném jednání stěžovatelky v rozporu s právními předpisy (kdy by např. dala zaměstnanci výpověď z důvodů, které zákon nepřipouští), nýbrž v odlišném názoru na to, zda byla za daných okolností naplněna skutková podstata dle § 52 písm. c) zákoníku práce, tedy zda se určití zaměstnanci stali v důsledku proběhlých organizačních změn nadbytečnými.
23. Ústavní soud nezpochybňuje, že i to může v souladu se zákonem představovat porušení pracovních povinností vedoucí ke vzniku odpovědnosti za škodu, pakliže soudy dospějí k závěru, že toto porušení bylo zaviněné, jak soudy v napadených rozhodnutích učinily. Zákon ovšem tuto odpovědnost připouští za současného výrazného omezení důsledků takového pochybení, nešlo-li o pochybení úmyslné (a tak tomu podle soudů v posuzované věci nebylo). Toto omezení je zakotveno v již výše zmíněném § 257 odst. 2 zákoníku práce, který omezuje výši požadované náhrady na čtyřapůlnásobek výdělku. Cíl tohoto ustanovení je zřejmý, tedy zajistit, aby jedno nedbalostní pochybení zaměstnance nebylo pro něj ve svých důsledcích likvidační.
24. Ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce bylo aplikováno i v posuzované věci, avšak jeho ochranná funkce byla poněkud potlačena tím, že se vztahuje na každou udělenou výpověď zvlášť (neboť každá výpověď měla představovat samostatnou škodní událost). Soudy zde vyšly z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž v případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1111/2001), čehož důsledkem podle Nejvyššího soudu je, že musí také u každé odděleně vyčíslené škody uplatnit pravidlo obsažené v § 257 odst. 2 zákoníku práce. Ústavní soud zde poznamenává, že ačkoli je tento důsledek do určité míry logický, tak zatímco povinnost zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť odpovídá smyslu zákonné úpravy i pracovního práva obecně, neboť chrání zaměstnance před možnou odpovědností za škodu, kterou nespáchal, tak oddělená aplikace § 257 odst. 2 zákoníku práce jde naopak zaměstnanci k tíži, a svým způsobem předmětné ustanovení potlačuje, neboť obchází z něj plynoucí požadavek, aby zaměstnanec odpovídal za jedno nedbalostní pochybení maximálně do výše čtyřapůlnásobku svého výdělku.
25. Je pravda, že formálně vzato se při kumulaci škodních událostí zaměstnanec nedopouští jednoho pochybení, ale pochybení více. Tedy kdyby např. stěžovatelka podala dvě neplatné výpovědi, v logice výše uvedeného by se dopustila dvou nedbalostních pochybení, a odpovídala by tak za každé zvlášť do výše čtyřapůlnásobku svého výdělku. Zároveň ovšem nelze pominout, že ačkoli by šlo o dvě formálně samostatné škodní události, měly by obě původ v jedné skutečnosti, resp. v jednom pochybení - v nesprávném posouzení důsledků proběhlé reorganizace z hlediska možné nadbytečnosti zaměstnanců, jejichž původní pracovní místo (minimálně formálně) již neexistuje. Takoví zaměstnanci mohou být dva, ale může jich být také daleko více, přičemž každým z nich by narůstal činitel násobící čtyřapůlnásobek zakotvený v § 257 odst. 2 zákoníku práce. Jinými slovy, jeden nesprávný výklad zákona by mohl vést k ekonomicky likvidačním důsledkům, kterým se právě § 257 odst. 2 zákoníku práce snaží zabránit. Ústavní soud na tomto místě dodává, že tyto důsledky, potenciálně devastující i pro pracovně aktivního člověka, mohou s ohledem na délku soudních sporů a výklad Nejvyššího soudu k počátku běhu promlčecí lhůty nastat i více než deset let po škodní události, tedy např. v době, kdy už škůdce ani nebude výdělečně činný. Soudy by tyto okolnosti měly mít na paměti a zejména při posuzování zavinění uvážit, zda k případnému pochybení, resp. nedbalosti došlo prvotním, zastřešujícím aktem (zde reorganizací), resp. v jeho důsledku, nebo naopak bylo skutečně bez přímé vazby na reorganizaci postupováno opakovaně nedbale při podávání každé jednotlivé výpovědi.