Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20
Zaměstnanec byl v roce 2014 při výkonu svého zaměstnání spočívajícího v údržbě vozovky na dálnici D8 sražen nákladním automobilem ve vlastnictví společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o., tj. společnosti odlišné od zaměstnavatele zaměstnance. V důsledku dopravní nehody utrpěl mnoho vážných zranění na celém těle, mimo jiné amputaci pravé dolní končetiny v bérci, mnohočetnou zlomeninu žeber a hrudní páteře, krvácení do mozku a poranění plic. U zaměstnance se rovněž rozvinula posttraumatická stresová porucha, depresivní reakce na polytrauma a organická kognitivní porucha. Po dopravní nehodě musel být transportován leteckou záchrannou služnou do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde podstoupil několik operací a byl zde téměř dva měsíce hospitalizován. Následná léčba a rehabilitace trvaly několik měsíců, bolesti a obtíže zaměstnance jsou trvalého rázu.
Zaměstnanec se domáhal vůči zaměstnavateli nahrazení nemajetkové újmy způsobené předmětným pracovním úrazem v soudním řízení, kde mu byla přiznána náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 743 050 Kč. Zaměstnanec v rámci soudního řízení tvrdil a prokazoval, že mu pracovní úraz způsobil také zásadní duševní útrapy – podle znalce tyto souvisely zejména s depresivní reakci na polytrauma, posttraumatickou stresovou poruchou a s kognitivními poruchami. Za uvedené psychické útrapy byl zaměstnanec odškodněn v rámci bolestného pouze částkou 15 000 Kč, a to analogicky podle položky týkající se bolesti způsobené nitrolebním poraněním, neboť v nařízení vlády č. 276/2015 Sb., podle něhož byla náhrada vyčíslována, chyběla položka, která by kryla nemajetkovou újmu způsobenou poškozením duševního zdraví.
Zaměstnanec měl za to, že vysouzená náhrada nekryje plně jím utrpěnou nemajetkovou újmu (zejména v části duševních útrap), a proto následně podal ještě v režimu občanského zákoníku žalobu na ochranu osobnosti vůči společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o. V předmětném soudním řízení, jež dospělo až k Nejvyššímu soudu, byl zaměstnanec neúspěšný, ovšem rozsudky obecných soudů následně zrušil Ústavní soud.
Směrem k odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání v pracovněprávních vztazích je zásadní zejména závěr Ústavního soudu o nutnosti zajištění realizace principu plné náhrady újmy na zdraví, jenž vede k tomu, že zaměstnanci musejí být nahrazeny veškeré tvrzené a prokázané újmy způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání, i když s tím zákoník práce ani prováděcí právní předpis (zde nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) přímo nepočítá. Soudy tedy musejí posuzovat každý případ individuálně a při zjištění dalších nemajetkových újem, jež přesahují stanovená pravidla výpočtu výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění (třeba v podobě duševního strádání spojeného s psychickými problémy) zajistit, aby i tyto újmy byly zaměstnanci nahrazeny.
34. Lze shrnout, že kategorii dalších nemajetkových újem Nejvyšší soud obsahově přiřazuje k bolestnému (trvalé následky a trvalá omezení běžného života jsou samostatnou kategorií újmy a odškodňují se v rámci ztížení společenského uplatnění). V rámci bolestného je třeba podle Nejvyššího soudu odškodnit veškeré fyzické i psychické strádání způsobené újmou na těle a související běžné obtíže spojené s léčením této újmy na těle. Za další nemajetkovou újmu tedy Nejvyšší soud považuje pouze mimořádné okolnosti související buď se závažnými zdravotními komplikacemi spojenými s léčením, nebo s nevšedními životními událostmi, kterých se poškozený nemohl zúčastnit.
35. Na citovaný rozsudek podrobně reagovala doktrína. L. Tichý ve svém článku Ke čtyřem základním otázkám nemajetkové újmy uvádí, že "bolestí lze rozumět subjektivní negativní či nepříjemný pocit, jenž je spojen s poruchou běžného fungování fyziologických procesů. Takový stav označujeme jako fyzickou bolest; nachází-li se příčina takového stavu v psychice člověka, jde o bolest psychickou označovanou zákonodárcem za duševní útrapy." Tichý upozorňuje, že současná právní úprava považuje za plně odškodnitelnou i bolest psychickou, ta však není, na rozdíl od bolesti fyzické upravena v metodice Nejvyššího soudu, a autor uzavírá, že "zřejmě proto, že fyzická bolest jako významná forma nemajetkové újmy byla v českém právu tradičně relativně dobře vymezena (viz tabulkové úpravy bolestného vztahující se pouze či téměř jen na fyzickou bolest), je další kategorie nemajetkové újmy, zakotvená v § 2958, totiž další nemajetková újma, takříkajíc rezervována pro "zbytkové" formy psychických bolestí" (srv. TICHÝ, L. Ke čtyřem základním otázkám nemajetkové újmy. Právník, 8/2020, str. 624-626). Zaměření metodiky Nejvyššího soudu toliko na fyzickou újmu na zdraví kritizuje I. Smrž, který uvádí, že v části B metodiky Nejvyššího soudu "nenalezneme ani jednu položku, která by explicitně vyjadřovala bolestivý stav plynoucí z duševní újmy na zdraví a počet bodů za ni [...] část B Metodiky NS je zaměřena toliko na fyzické újmy na zdraví a z nich plynoucí fyzické a duševní bolesti je doprovázející. Samotné duševní bolesti způsobené duševní újmou na zdraví explicitně nepostihuje, přičemž v její preambuli zakotvená distinkce fyzické a duševní bolesti platí při bolestech vycházejících z poškození těla (tkáně)" (srv. SMRŽ, I. Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, roč. 9, č. 2/2019, str. 39). Podobně P. Vojtek ve svém příspěvku na téma Aktuální problémy náhrady nemajetkové újmy podle občanského zákoníku upozorňuje, že metodika Nejvyššího soudu k náhradě bolesti neobsahuje kategorii pokrývající psychiatrické obtíže přechodného rázu, a navrhuje, aby byla doplněna položka "Vážná duševní porucha vzniklá následkem traumatu, potvrzená psychiatrickým pracovištěm", která by byla ohodnocena 60 až 300 body (srv. VOJTEK, P. Aktuální problémy náhrady nemajetkové újmy podle občanského zákoníku In. Pracovní právo 2018. Brno: Masarykova univerzita, 2018). Konečně D. Mališ s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 polemizuje komplexně a navrhuje tři základní typy tzv. dalších nemajetkových újem, a to ušlé prožívání běžného života, ušlé prožívání nevšedních dnů a prožívání nepříjemných či obtížných situací. Od rozsudku Nejvyššího soudu se jeho závěry odlišují zejména v podřazení ušlého prožívání běžného života a prožívání nepříjemných, avšak obvyklých situací spojených s léčením do kategorie tzv. dalších nemajetkových újem, a nikoli pod bolestné, jak to činí Nejvyšší soud (srv. MALIŠ, D. Co patří do tzv. dalších nemajetkových újem při ublížení na zdraví. Bulletin advokacie, č. 3/2019, str. 19 a násl.).
36. K uvedené odborné polemice Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy jsou tyto konkrétně označené újmy plně a spravedlivě odškodněny, není z pohledu ústavního pořádku překážkou, do které kategorie byly obecnými soudy zařazeny. Kontroverzní je však příliš restriktivní přístup k výkladu pojmu další nemajetkové újmy. Proti důrazu Nejvyššího soudu na mimořádnost a kvalifikovanou intenzitu v případě dalších nemajetkových újem lze namítnout, že kritéria mimořádnosti a zvláštní intenzity újmy nevyplývají ani z textu zákonného ustanovení, ani z jeho systematiky - u ostatních dvou újem, bolesti a ztížení společenského uplatnění, obdobná kritéria vyžadována nejsou (MALIŠ, D. Polemika s pohledem Nejvyššího soudu na tzv. další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Bulletin advokacie, č. 7-8/2019, str. 30 a násl.). V souladu s principem plné náhrady újmy je třeba v rámci kategorie tzv. dalších nemajetkových újem odškodnit vše, co nebylo možné zahrnout pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako například duševní útrapy způsobené psychickou újmou, které současný přístup obecných soudů (založený metodikou Nejvyššího soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 11. 1. 2017) náležitě nezohledňuje.
51. Ústavní soud 37. V posuzované věci byl stěžovatel za v úvodu popsanou újmu na zdraví nejprve odškodněn svým zaměstnavatelem v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 357/2015, a to za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 372 zákoníku práce. Má nicméně za to, že mu v řízení o pracovněprávní odpovědnosti za újmu na zdraví nebyla odškodněna veškerá způsobená újma, a to vzhledem k nedostatečné úpravě v zákoníku práce (předmětné zákonné ustanovení stanovuje povinnost odškodnit pouze bolest a ztížení společenského uplatnění) a nemožnosti subsidiární aplikace občanského zákoníku v případě náhrady újmy na zdraví (údajně z důvodu zvláštní ochrany postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, srv. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 ze dne 26. 9. 2017). Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen domáhat se zbytku nároku na náhradu vytrpěné duševní újmy přímo proti škůdci cestou občanskoprávního řízení (k souběhu pracovněprávní a občanskoprávní odpovědnosti za škodu srv. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1906/2004 ze dne 8. 12. 2005).
38. V řízení o pracovněprávní odpovědnosti za újmu na zdraví bylo bolestné stěžovatele v důsledku újmy na těle ohodnoceno 2992,5 body, ztížení společenského uplatnění v důsledku fyzického postižení bylo posouzeno 5320 body [jeden bod má podle § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen "nařízení vlády č. 276/2015 Sb.), hodnotu 250 Kč]. Tyto nároky byly odškodněny.
39. Oproti tomu v oblasti stěžovatelem vytrpěných duševních útrap je řešení složitější. V řízení o pracovněprávní odpovědnosti bylo stěžovateli přiznáno odškodnění za duševní strádání, způsobené psychickými poruchami, v rámci bolestného částkou 15 000 Kč, a to z důvodu, že nařízení č. 276/2015 Sb., ve znění rozhodném pro posuzovaný případ, neobsahovalo v části týkající se bolestného ani jednu položku, která by explicitně vyjadřovala bolestivý stav plynoucí z duševní újmy na zdraví. Stěžovatel musel být proto odškodněn analogicky podle položky týkající se bolesti způsobené nitrolebním poraněním.
40. Ačkoli stěžovatel své duševní útrapy v nyní posuzovaném řízení několikrát popsal včetně odkazu na znalecké posouzení (viz body 25 a 26 tohoto nálezu) a jasně konstatoval, že jejich kompenzaci v řízení o pracovněprávní odpovědnosti za újmu nepovažuje za dostatečnou, obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se újmou způsobenou duševním strádáním odmítly zabývat.
41. Ústavní soud považuje vzhledem k ústavně garantovanému principu plné náhrady újmy na zdraví za nepřijatelné, aby duševní strádání způsobené psychickou újmou bylo výše popsaným způsobem marginalizováno pouze z důvodu, že soudy při vyčíslení újmy na zdraví postupují podle tabulky, která na jednu stranu obsahuje několik desítek položek podrobně vymezujících újmu na těle a s ní spojené strádání, psychickou újmu však vůbec nezohledňuje. Stejným deficitem ostatně trpí, v relaci k nyní posuzované věci, i metodika Nejvyššího soudu, která v části B neobsahuje ani jednu položku vymezující duševní bolestivé stavy.