Rozsudek Nejvyššího soudu zde dne 17. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1645/2020
Zaměstnanec vykonával na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele práci jako „dělník ve výrobě“, přičemž se u něj v roce 2015 začaly objevovat zdravotní obtíže, které přisuzoval „nesprávnému nastavení stroje a nedodržování pravidel o střídání pracovních úkonů“ u zaměstnavatele. Po následném zhoršení zdravotního stavu zaměstnance došlo k opakovanému posouzení jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce poskytovatelem pracovnělékařských služeb, který vydal postupem času celkem tři posudky, z nichž první dva – ze dne 28. 7. 2016 a ze dne 3. 11. 2016, sice konstatovaly zdravotní nezpůsobilost zaměstnance k výkonu práce, avšak neuváděly příčinu nezpůsobilosti ani nepotvrzovaly její dlouhodobost. Dle vyjádření poskytovatele pracovnělékařských služeb bylo důvodem tohoto postupu paralelně probíhající šetření, zda zaměstnanec trpí nemocí z povolání. Nejistá byla tedy příčina zdravotní indispozice zaměstnance, avšak již v době vydání prvního posudku bylo zřejmé, že jde o indispozici dlouhodobou.
Poté, co příslušné zdravotní zařízení („středisko nemocí z povolání“) spolu s krajským úřadem přezkoumávajícím jeho posudek dospělo k závěru, že zaměstnanec netrpí nemocí z povolání, vydal poskytovatel pracovnělékařských služeb lékařský posudek ze dne 23. 3. 2017, kde bylo uvedeno, že zaměstnanec dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce dělníka ve výrobě (z příčin nesouvisejících s výkonem práce).
Zaměstnavatel reagoval na první posudek poskytovatele pracovnělékařských služeb tak, že zaměstnance vyřadil z práce, avšak (vyjma krátkého období, ve kterém na základě dohody zaměstnanec vykonával jinou vhodnou práci), nepřistoupil ke změně pracovního zařazení zaměstnance, ať již v režimu jednostranného převedení zaměstnance na jinou práci dle § 41 odst. 1 zák. práce či dohodou o změně druhu práce. Po doručení posledního posudku se závěrem o dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu práce doručil zaměstnavatel zaměstnanci výpověď dle § 52 písm. e) zák. práce, na jejímž základě pracovní poměr platně skončil.
Důvod vedoucí k následnému vyvolání soudního sporu zaměstnancem spočíval v náhradě mzdy, kterou mu zaměstnavatel odmítl vyplácet v období nepřidělování práce od vydání prvního posudku až do 7. 4. 2017, kdy dle vyjádření zaměstnavatele „nabyl právní moci“ lékařský posudek konstatující dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k výkonu práce. Zaměstnavatel zde argumentoval tím, že mu až na základě tohoto posudku vznikla dle § 41 odst. 1 písm. a) zák. práce povinnost převést zaměstnance na jinou práci, kterou však neměl k dispozici, což posoudil jako důvod pro vznik práva zaměstnance na náhradu mzdy a jal se ji zaměstnanci vyplácet (zřejmě) až do skončení pracovního poměru na základě zmíněné výpovědi.
Okresní soud přistoupil na argumentaci zaměstnavatele a žalobu zaměstnance zamítl, když naznal, že před účinností posledního posudku nebyl naplněn důvod pro převedení na jinou práci, neboť byl zaměstnanec dle předchozích posudků „pouze zdravotně nezpůsobilý“, ale nepozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce.
Krajský soud následně rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě zaměstnance v plném rozsahu vyhověl. Naznal přitom, že již v době vydání prvního lékařského posudku dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu práce, i když to nebylo posudkem přímo stvrzeno. Za této situace tedy měl zaměstnavatel již v červenci 2016 převést zaměstnance na jinou práci, nebo mu poskytovat náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele.
Spor se na základě dovolání zaměstnavatele dostal až k Nejvyššímu soudu, který znovu „obrátil kartu“, zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom uvedl stěžejní závěr, že při nepřidělování práce způsobeném pozbytím zdravotní způsobilosti zaměstnance k výkonu práce (bez ohledu na pracovní či mimopracovní povahu její příčiny) nejde o překážku v práci na straně zaměstnavatele, neboť zaměstnanec není schopen a připraven sjednanou práci konat. Na tomto závěru přitom nemá nic měnit ani okolnost, že zaměstnavatel nesplnil svou povinnost převést zaměstnance na jinou vhodnou práci, ani zda tuto povinnost objektivně splnit mohl (tj. zda měl volnou vhodnou pozici pro převedení zaměstnance).
Podle ustanovení § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87). Dosavadní soudní praxe, vztahující se k projednávané problematice, zastávala stabilně názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (§ 38 odst. 1 písm. a/ zák. práce), a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). (…) V usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 648/2016 se Nejvyšší soud přihlásil k již dříve vyslovenému závěru v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, z něhož vyplývá, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 1. 2007 podle ustanovení § 208 zákoníku práce).
Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od stabilní judikatury k otázce předpokladů vzniku nároku na náhradu mzdy ani v případě jeho posouzení podle zákoníku práce ve znění zákona č. 365/2011 Sb., zejména tedy od závěru, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; jde o judikaturní závěry stabilně zaujímané již ve vztahu k (obsahově shodné) úpravě náhrady mzdy z důvodu překážek v práci v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. zde ustanovení § 130 odst. 1), a to po dobu více než dvaceti let.
Z uvedeného skutkového rozboru ovšem vyplývá, že žalobce nebyl po celé zkoumané období, za které je požadováno plnění z titulu náhrady mzdy, z hlediska svého zdravotního stavu schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a žalovaná po toto období ani nemohla (resp. nesměla) žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy [srov. ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]; za této skutkové situace však žalobci náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce nepřísluší.