Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 04.01.2017, sp. zn. 21 Cdo 4531/2016
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele v pracovním poměru jako "konstruktér, programátor a svářečský technolog" přičemž dne 26.8.2011 uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o zvýšení kvalifikace. V ní se zaměstnanec zavázal "absolvovat kurz svářečských technologů a setrvat v zaměstnání po dobu 4 let od ukončení kurzu. Pro případ skončení pracovního poměru před uplynutím dohodnuté doby se zaměstnanec zavázal uhradit zaměstnavateli poměrnou část nákladů spojených s absolvováním kurzu. Pracovní poměr skončil dohodou ke dni 30.11.2013 a zaměstnavatel požadoval v soudním řízení od zaměstnance částečnou náhradu nákladů za kurz.
Zaměstnanec se bránil tím, že práci se zvýšenou kvalifikací nevykonával, a proto mu v souladu s § 235 odst. 3 písm. d) zákoníku práce nevznikla povinnost k náhradě nákladů.
Okresní soudu dospěl z provedených důkazů k závěru, že ačkoliv z dodatku k pracovní smlouvě a z „hodnotící zprávy“ vyplývalo, že zaměstnanec má vykonávat mezi jinými také úkoly „svářečského technologa a zástupce svářecího dozoru“ se zvýšenou kvalifikací, zaměstnavatel nenavrhl žádný konkrétní důkaz, který by prokazoval faktický výkon práce svářecího technologa či zástupce svářecího dozoru zaměstnancem. I když tedy zaměstnanec nesplnil podmínku dohody o zvýšení kvalifikace setrvat u zaměstnance v pracovním poměru po dobu 4 let, nevznikla mu dle okresního soudu povinnost hradit poměrnou část nákladů na zvýšení kvalifikace, neboť zaměstnavatel nevyužíval v posledních dvanácti měsících, po dobu nejméně šesti měsíců kvalifikaci zaměstnance, kterou na základě kvalifikační dohody dosáhl.
Odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě zaměstnavatele vyhověl, přičemž naznal, že zaměstnanec byl pověřen jako zástupce svářečského dozoru a v době nepřítomnosti hlavního dozorčího měl tuto práci vykonávat. Jestliže přitom práci svářečského dozoru nevykonával, porušoval tím své pracovní povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy, což nemůže jít k tíži zaměstnavatele. Odvolací soud dále dovodil, že zaměstnanec musel vědět, že má práci zástupce svářečského dozoru vykonávat, neboť si z toho důvodu zvýšil kvalifikaci, a tato vědomost vyplývala i z faktu, že se podílel jako svářečský dozor na auditu.
Zaměstnanec podal proti tomuto rozsudku dovolání, ve kterém mimo jiné uvedl, že mu zaměstnavatel nedával konkrétních a včasné pokyny k vykonávání práce svářečského dozoru, a proto nevykonávání této práce nelze posuzovat v jeho neprospěch.
Nejvyšší soud dovolání vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil, přičemž se argumentačně shodl se soudem prvního stupně.
Povinnost zaměstnance k úhradě nákladů vynaložených zaměstnavatelem na zvýšení kvalifikace nevznikne, jestliže nastanou skutečnosti uvedené v ustanovení § 235 odst. 3 písm. a) až d) zák. práce; ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce spojuje takový následek s tím, že zaměstnavatel nevyužíval v posledních dvanácti měsících po dobu nejméně šesti měsíců kvalifikace, kterou zaměstnanec dosáhl.
Zaměstnavatel nevyužívá kvalifikace zaměstnance zpravidla tehdy, jestliže z porovnání druhu práce, kterou zaměstnanec vykonává podle pracovní smlouvy, s druhem práce, kterou by podle své kvalifikace mohl vykonávat, vyplývá rozdíl spočívající v tom, že zaměstnanec může, a to případně i u jiného zaměstnavatele, vykonávat práce významnější. Přitom je třeba vzít v úvahu, že kvalifikace zaměstnance zahrnuje možnost výkonu různých pracovních činností, z nichž často zaměstnanec všechny konkrétně v pracovním poměru u zaměstnavatele nevykonává, a že s výkonem práce vyžadujícím odbornou kvalifikaci jsou též zpravidla spojeny činnosti, které samy o sobě zvláštní kvalifikaci nevyžadují. O nevyužívání kvalifikace zaměstnance jde proto jen v tom případě, kdy zaměstnavatel v převážné míře přiděluje zaměstnanci práce, při nichž zaměstnanec získanou kvalifikaci nemůže uplatnit a které by mohl vykonávat i zaměstnanec s nižší kvalifikací, popřípadě bez zvláštní kvalifikace.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce nevyužívá kvalifikaci, kterou si zaměstnanec zvýšil, tehdy, jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace; okolnost, zda vykonávaná práce vyžaduje či nevyžaduje zvýšenou kvalifikaci, je přitom nutno posuzovat podle obsahu (náplně) práce a nelze na ni usuzovat jen z kvalifikačních požadavků, které zaměstnavatel obecně stanoví pro druh práce vykonávané zaměstnancem a které vždy nemusí konkrétnímu obsahu (náplni) práce zaměstnance odpovídat (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1998 sp. zn. 21 Cdo 195/98).
V posuzované věci odvolací soud dovodil, že nelze považovat za nevyužívání kvalifikace ze strany zaměstnavatele to, že žalovaný, i když fakticky nevykonával práci zástupce svářečského dozoru, byl k této práci zaměstnavatelem pověřen. S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. Jestliže zaměstnanec práci fakticky nevykonává, resp. jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace, pak je - jak vyplývá z výše uvedeného - naplněn liberační důvod uvedený v ustanovení § 235 odst. 3 písm. d) zák. práce a zaměstnanec není povinen zaměstnavateli uhradit náklady spojené se zvýšením kvalifikace (jejich poměrnou část).