Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020
Ve shrnutí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2018, sp. zn. 21 Cdo 2576/2018 jsme informovali o zde vysloveném závěru, podle něhož je pracovněprávní jednání v souladu s § 588 občasného zákoníku absolutně neplatné (tj. neplatné bez dalšího – bez nutného namítání neplatnosti oprávněnou osobou), pokud porušuje zákon a narušuje veřejný pořádek „zjevně“, přičemž zákonný požadavek na „zjevnost“ narušení vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout narušení hodnot, jež chrání veřejný pořádek.
Konkrétně bylo v posuzovaném rozsudku zkoumáno narušení zásady zvláštní zákonné ochrany zaměstnance, jež dle § 1a odst. 2 zákoníku práce spolu s dalšími zásadami vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek.
V rozsudku velkého senátu 31 ICdo 36/2020 došlo k odchýlení Nejvyššího soudu od výše prezentovaných závěrů o posuzování „zjevnosti“ narušení veřejného pořádku. Podle přesvědčení velkého senátu adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.
Zjevnost narušení hodnot chránících veřejný pořádek, a tedy i zásad právní úpravy pracovněprávních vztahů dle § 1a zákoníku práce, tedy nelze zkoumat z hlediska určité intenzity jejich narušení, které až v dovozené „větší míře“ způsobuje absolutní neplatnost právního jednání, ale pouze v rovině, zda došlo k nepochybnému narušení veřejného pořádku, nebo nikoliv. Při tomto zkoumání je přitom stále třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu.
40. Ustanovení § 588 věty první o. z. určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně.
41. Pojem veřejný pořádek zákon nedefinuje. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013) výslovně uvádí, že „veřejný pořádek se osnova nepokouší blíže definovat, neboť to v právní normě není možné, stejně jako není možné právní normou definovat dobré mravy. Orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. S tím souvisí i požadavek na transparentní uspořádání soukromých právních poměrů osob“.
42. Právní teorie zdůrazňuje, že pojem „veřejný pořádek“ lze definovat jen velmi obtížně, přičemž jeho obsah může být (částečně) „proměnlivý v závislosti na době, místě a na konkrétním prostředí“ [ELIÁŠ, K., op. cit výše, s. 64, či obdobně LAVICKÝ, P. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1]. Podle Eliáše (tamtéž, s. 65) jej lze v nejobecnější rovině „vymezit jako souhrn norem umožňujících fungování společnosti rovnoprávných a svobodných lidí, vědomých si svých povinností vůči druhým a odpovědnosti vůči celku“. Melzer s Téglem pak uvádějí, že „veřejný pořádek představují základní pravidla právního řádu, na kterých je třeba bezvýhradně trvat, tedy taková pravidla, jejichž dodržení nelze ponechat výlučně na iniciativě dotčených jednotlivců“ (MELZER, F., TÉGL, P. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117, Praha: Leges, 2013, s. 60).
43. Ústavní soud zahrnuje veřejný pořádek mezi ústavou chráněné veřejné statky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01).
44. Nejvyšší soud se k pojmu veřejný pořádek podrobně vyjádřil v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod číslem 95/2019 Sb. rozh. obč. V něm zdůraznil, že veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu, a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý.
45. Z výše uvedeného se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu.
46. Výklad, podle něhož adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním, vede k závěru, podle kterého v řadě případů sice soud konstatuje narušení veřejného pořádku, nicméně bez aktivity jednotlivce (námitky relativní neplatnosti) z tohoto narušení nevyvodí žádné následky. V tomto pojetí veřejný pořádek přestává být „veřejným“ (jeho zachování je ponecháno na vůli a aktivitě jednotlivce) a současně nastává stav, kdy na jeho dodržení není nutné trvat bezvýhradně, ale toliko s výhradou řádně a včas jednotlivcem uplatněné námitky relativní neplatnosti. Jinými slovy, uvedený výklad vede ve svém důsledku k samotnému popření pojmu veřejný pořádek.
47. Současně nelze přehlížet, že uvedený výklad vede k nárůstu právní nejistoty, neboť v jeho důsledku veřejný pořádek tvoří pravidla, na jejichž zachování je někdy nutné bezvýhradně trvat a jindy ne. Hranice mezi relativní a absolutní neplatností by pak byla vymezena velmi neurčitě, pomocí blíže nespecifikovaného a subjektivního pojmu „intenzity“, s jakou je veřejný pořádek určitým jednáním narušován.
48. Podle přesvědčení velkého senátu adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.