Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4185/2010.
Zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru k určitému datu. Než toto datum nastalo, dospěl zaměstnavatel k závěru, že se zaměstnanec dopustil zvlášť hrubého porušení povinností. Na základě toho se rozhodl přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Zaměstnanec byl shledán dočasně práce neschopným. Zaměstnavatel se neúspěšně pokusil o osobní doručení, zaměstnanec se ovšem nenacházel na poslední adrese, která byla zaměstnavateli známa, protože se nacházel se souhlasem ošetřujícího lékaře na jiném místě. Zaměstnavatel poté podal zásilku obsahující okamžité zrušení k doručení poštou. Zaměstnanec si zásilku vyzvedl až poté, kdy měl pracovní poměr skončit na základě uzavřené dohody.
Zaměstnavatel měl za to, že pracovní poměr skončil okamžitým zrušením pracovního poměru. Argumentoval tím, že zaměstnanec zmařil osobní doručení, neboť se nenacházel na posledním známém místě pobytu a nesdělil zaměstnavateli, na jakém místě se nachází (zaměstnanec navíc při telefonickém spojení vyjádřil, že zásilku nechce přijmout), čímž došlo k uplatnění fikce doručení.
Nejvyšší soud potvrdil závěr odvolacího soudu, že telefonické odmítnutí, ani to, že se zaměstnanec nezdržoval v místě, kde se mu zaměstnavatel pokusil doručit zásilku, neznamená nastoupení fikce doručení. Doplnil ale, že písemnost mohla být považována za doručenou nikoli až dnem, kdy si ji zaměstnanec vyzvedl na poště, ale již dnem, kdy se mu ji poštovní doručovatel pokusil doručit, a zaměstnanec doručení znemožnil (neposkytl k němu součinnost).
Při doručování písemností má přednost osobní doručení zaměstnavatelem nebo doručení prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. V případě, že to není možné (např. proto, že zaměstnanec nedochází do zaměstnání a má bydliště mimo sídlo zaměstnavatele, případně mimo sídlo jeho organizační jednotky), může zaměstnavatel doručit písemnost zaměstnanci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.
Provádí-li zaměstnavatel doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, je povinen odeslat písemnost na poslední adresu zaměstnance, která mu je známa, a to jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“. Adresu se zpravidla dozví ze sdělení zaměstnance; kdyby se ji dozvěděl jinak, smí z této informace vycházet jen tehdy, jestliže se na této adrese zaměstnanec prokazatelně zdržuje a lze-li mu tedy na ni řádně doručovat písemnosti. V případě, že se zaměstnanec na adrese, kterou dříve oznámil svému zaměstnavateli, již nezdržuje a že mu novou adresu zaviněně neoznámil, je opodstatněn závěr, že tím neposkytl součinnost nezbytnou k doručení písemnosti; v takovém případě se písemnost pokládá za doručenou dnem, kdy provozovatel poštovních služeb nemohl zaměstnanci doručovanou poštovní zásilku předat (srov. § 336 odst. 4 větu třetí zák. práce), ovšem za předpokladu, že byl zaměstnanec o tomto následku poučen (srov. § 336 odst. 3 větu třetí zák. práce).
Osobní doručování písemnosti zaměstnanci spočívá v tom, že zaměstnavatel (případně jím pověřený zaměstnanec) předá listinu zaměstnanci do jeho vlastních rukou na pracovišti, v bytě zaměstnance nebo kdekoliv jinde, kde zaměstnance zastihne, např. v divadle, na ulici, v restauraci apod. Doručení je možné nejen v pracovní době, ale i po jejím skončení nebo též v nočních hodinách.
Zásadně nestačí pouhé telefonické oznámení zaměstnavatele zaměstnanci, že mu bude osobně doručována určitá písemnost; po zaměstnanci totiž nelze vyžadovat, aby se dostavil na zaměstnavatelem určené místo k převzetí písemnosti ani aby byl v určitou dobu na zaměstnavatelem určeném místě, tak aby mu zaměstnavatel mohl písemnost předat.
Z hlediska okamžiku, kdy se zásilka považuje za doručenou, spojuje ustanovení § 336 odst. 4 zák. práce s nepřevzetím písemnosti doručované zaměstnanci na poslední známou adresu následky dvojího druhu. V prvním případě, nepřevezme-li zaměstnanec uloženou písemnost do 10 pracovních dní, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty (§ 336 odst. 4 věta druhá zák. práce). Jiná situace nastává, jestliže zaměstnanec z důvodů uvedených v ustanovení § 336 odst. 4 větě třetí zák. práce doručení písemnosti znemožní a písemnost nepřevezme. O znemožnění převzetí písemnosti jde jednak tehdy, když zaměstnanec doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní zásilku obsahující písemnost odmítne převzít, a potom v případě, že zaměstnanec znemožní doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb tím, že pro doručení poštovní zásilky obsahující písemnost neposkytne součinnost nezbytnou k doručení písemnosti. V obou uvedených případech se považuje písemnost za doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení písemnosti došlo, řečeno jinak - dnem, kdy provozovatel poštovních služeb nemohl zaměstnanci doručovanou poštovní zásilku pro uvedené překážky předat.