Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1083/2017
Zaměstnanec a zaměstnavatel uzavřeli pracovní smlouvu, podle které měl zaměstnanec vykonávat pro zaměstnavatele práci jako „správce křížovnického statku v P.“ s místem výkonu práce „křížovnický statek v P.“ Pracovní smlouvu strany uzavírali s vědomím, že areál „křížovnického statku v P.“ je předmětem restitučního řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, k vydání areálu však do doby sjednaného vzniku pracovního poměru (oproti předpokladům) nedošlo. Zaměstnavatel následně přijal rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa „správce křížovnického statku v P.“ pro nemožnost přidělování práce na sjednaném místě a doručil zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.
Zaměstnanec se domáhal u soudu určení neplatnosti výpovědi, a to mimo jiné s tvrzením, že je uzavřenou pracovní smlouvu nutné vnímat jako absolutně neplatnou pro počáteční nemožnost plnění, když zaměstnavatel nebyl od počátku schopen přidělovat zaměstnanci práci, pokud neměl ke dni uzavření pracovní smlouvy k nemovitostem ve sjednaném místě výkonu práce vlastnické ani jiné užívací právo.
Předmětné otázce se věnoval ve svém rozsudku odvolací soud, který argumentaci zaměstnance nepřisvědčil a naznal, že by zaměstnanec na neplatnost výpovědi pro absolutní neplatnost uzavřené pracovní smlouvy musel zaměstnavatele žalovat mimo režim ustanovení § 72 zákoníku práce, přičemž by také musel prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku uvedl argumentaci vedoucí ke stěžejnímu závěru o nepřípustnosti aplikace ustanovení o absolutní neplatnosti většiny pracovněprávních jednání, a zejména pracovní smlouvy, pro počáteční nemožnost plnění, stejně jako ustanovení o zániku závazku pro následnou nemožnost plnění. Zákoník práce dle soudců nabízí sám o sobě řešení často nastávajících (jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele) skutečností, které způsobují nemožnost plnění pracovního závazku dle § 38 zákoníku práce. Bez ohledu na to, zda tu byly již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo nastaly až v průběhu pracovního poměru, spojuje zákoník práce s takovými situacemi změnu (srov. úpravu převedení zaměstnance na jinou práci v ustanovení 41 zák. práce) nebo – v případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění – dočasnou suspenzi pracovního závazku (srov. úpravu překážek v práci v ustanoveních § 191 až 210 zák. práce).
Věc byla sice rozhodována dle právní úpravy z doby před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, ale uvedené závěry jsou aplikovatelné i dnes.
Překážky v práci zákoník práce rozděluje na překážky v práci na straně zaměstnance (§ 191 až 206 zák. práce) a na překážky v práci na straně zaměstnavatele (§ 207 až 210 zák. práce). Na straně zaměstnavatele se vyskytují dvě skupiny překážek, a to prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí (§ 207 zák. práce) a jiné překážky (§ 208 až 210 zák. práce). O překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce se jedná tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit výše uvedenou povinnost, vyplývající pro něj z pracovního poměru, přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (práci odpovídající funkci, do níž byl zaměstnanec jmenován), nejde-li o prostoj nebo přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí podle ustanovení § 207 zák. práce, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Jiná překážka na straně zaměstnavatele je dána skutečností, která ji vyvolala, a překážka v práci trvá po celou dobu trvání této skutečnosti; proto vůle zaměstnavatele je zde nerozhodná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002).
Mezi jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele lze zařadit i situace, kdy zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat práci z toho důvodu, že nezískal nebo pozbyl oprávnění užívat k výkonu své podnikatelské nebo jiné činnosti nemovité věci či jiné prostory, které jsou podle pracovní smlouvy sjednaným místem výkonu práce zaměstnance, popř. se k nim též upíná jeho sjednaný druh práce. Existence takové překážky představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku vymezeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce; zaměstnavateli současně vzniká povinnost platit zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku po celou dobu výskytu této překážky (srov. § 208 zák. práce). S její existencí nelze proto spojovat (v závislosti na tom, zda se uvedená překážka v práci na straně zaměstnavatele vyskytovala již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo nastala později) neplatnost pracovní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění ani zánik pracovního závazku pro následnou nemožnost plnění. Jiný výklad – směřující k tomu, aby zaměstnavatel pracovní smlouvy se zaměstnanci uzavíral teprve v době, kdy má zajištěny všechny podmínky k vykonávání své podnikatelské nebo jiné činnosti – by ostatně ani neodpovídal potřebám praktického života při přípravě a výkonu takové činnosti zaměstnavatele, a tedy ani při vytváření pracovních míst na trhu práce.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ve skutečnosti, že žalovaný v době uzavření pracovní smlouvy účastníků ještě neměl možnost provozovat svoji činnost v areálu „křížovnického statku v P.“, který byl sjednaným místem výkonu práce žalobce a k němuž se též upínal jeho sjednaný druh práce, neboť tehdy teprve očekával, že mu tento statek do doby vzniku pracovního poměru účastníků bude vydán v rámci církevních restitucí, nelze spatřovat počáteční nemožnost plnění, pro kterou by pracovní smlouva byla podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. a § 19 písm. c) zák. práce absolutně neplatná. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění soudů ani ze skutkových tvrzení účastníků nevyplývají žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovozovat, že pracovní smlouva účastníků je neplatná z jiného důvodu, postupovaly soudy správně, vycházely-li ze skutečnosti, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 5. 2014 byla podána ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy mezi osobami, mezi kterými platně vznikl (dnem 1. 2. 2014, který byl sjednán v pracovní smlouvě účastníků ze dne 1. 11. 2013 jako den nástupu žalobce do práce - srov. § 36 zák. práce) a v době podání výpovědi také trval pracovní poměr, a posuzovaly-li uplatněné právo na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru v režimu ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni podání výpovědi, tj. do 23. 6. 2014 (přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 101/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).