Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2542/2004
Zaměstnavatel uzavřel se zaměstnancem pracovní smlouvu v prosinci 2001 s tím, že zaměstnanec má nastoupit do práce 15. ledna 2002. Ještě v prosinci 2001 ale zaměstnavatel zaměstnanci telefonicky sdělil, že jej do pracovního poměru nemůže přijmout a pracovní poměr tedy ruší.
Zaměstnanec písemně sdělil zaměstnavateli, že navzdory telefonickému sdělení o zrušení pracovního poměru považuje pracovní poměr za platně uzavřený a žádá, aby mu bylo sděleno, kam má ve sjednaný den nástupu do práce nastoupit. Zaměstnavatel na tento dopis nereagoval a poté, kdy zaměstnanec po dni, který byl sjednán jako den nástupu do práce, nenastoupil, odstoupil od pracovní smlouvy. Zaměstnanec požadoval, aby mu zaměstnavatel zaplati náhradu mzdy v souvislosti s překážkou v práci na straně zaměstnavatele.
Nejvyšší soud rozhodl tak, že zrušení pracovního poměru před nástupem zaměstnance bylo neplatné a neplatné bylo také odstoupení od pracovní smlouvy, ke kterému zaměstnavatel přistoupil po sjednaném dni nástupu do práce. Zaměstnanec totiž jasně vyjádřil vůli do práce nastoupit a byl to zaměstnavatel, kdo mu práci nepřidělil. Jednalo se tedy o překážku na straně zaměstnavatele a zaměstnanci vzniklo právo na náhradu mzdy.
Je pojmově vyloučeno, aby dosud nevzniklý pracovní poměr byl rozvázán; do doby vzniku pracovního poměru však lze pracovní smlouvu zrušit, změnit, dohodnout se jinak nebo (bylo-li to dohodnuto) od smlouvy odstoupit – žádná z těchto skutečností v projednávané věci nenastala.
Podmínkou pro postup zaměstnavatele podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce (pozn.: § 34 odst. 3 platného zákoníku práce) je především skutečnost, že zaměstnanec nenastoupil ve sjednaný den do práce. K posouzení, zda zaměstnavatel odstoupil od pracovní smlouvy v souladu s ustanovením § 33 odst. 2 zák. práce (pozn.: § 34 odst. 3 platného zákoníku práce), je dále nutné napevno postavit, zda zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupil do práce proto, že mu v tom bránila překážka v práci.
Žalobce dal žalované jasně najevo, že považuje nadále za platnou pracovní smlouvu ze dne 13. 12. 2001, že hodlá dne 15. 1. 2001 do zaměstnání nastoupit a že žádá, s ohledem na rozhovor dne 20. 12. 2001, aby mu žalovaná sdělila, kdy a kam má dne 15. 1. 2002 nastoupit a u koho se má hlásit. Takový požadavek byl s ohledem na vztahy, které mezi žalobcem a žalovanou panovaly, zcela legitimní a zůstala-li žalovaná ve vztahu k uvedeným požadavkům nečinná, situace předvídaná ustanovením § 33 odst. 2 zák. práce (pozn.: § 34 odst. 3 platného zákoníku práce) nenastala.