Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele na základě pracovních smlouvy na dobu určitou, v níž byla doba trvání pracovního poměru opakovaně měněna. Zaměstnanec měl za to, že došlo k porušení podmínek sjednání pracovního poměru na dobu určitou dle § 39 zákoníku práce, a proto předal zaměstnavateli před uplynutím sjednané doby oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání. Zaměstnavatel se pokusil zaměstnanci předat oznámení o skončení pracovního poměru, které však zaměstnanec odmítl převzít. Zaměstnavatel odmítl přidělovat zaměstnanci práci, a tak ten při dodržení zákonné dvouměsíční lhůty podal dle obsahu v souladu s § 39 odst. 5 zákoníku práce žalobu na určení, že nebyly splněny podmínky stanovené pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Tuto žalobu však následně v průběhu řízení změnil na obecnou žalobu na určení, že jeho pracovní poměr trvá (dle § 80 občanského soudního řádu).
V těchto souvislostech bylo pro vyřešení sporu rozhodné posouzení dvou právních otázek. Jednak zda se v případě nepodání žaloby dle § 39 odst. 5 zákoníku práce pracovní poměr automaticky transformuje na pracovní poměr na dobu neurčitou, jak předtím dovodil Ústavní soud ve svém nálezu ÚS 2 ÚS 3323/14, a jednak zda lze speciální žalobu dle § 39 odst. 4 zákoníku práce zastoupit žalobou na určení dle § 80 občanského soudního řádu.
Okresní a odvolací soud žalobu zaměstnance ve změněné podobě zamítly, přičemž tato rozhodnutí pak následně potvrdil i Nejvyšší soud. Vyhradil se přitom proti názoru Ústavního soudu, že v případě, kdy zaměstnanec oznámí zaměstnavateli před uplynutím sjednané doby určité své trvání na dalším zaměstnávání a není současně v zákonné dvouměsíční lhůtě (zaměstnancem nebo zaměstnavatelem) podána žaloba dle § 39 odst. 5 zákoníku práce, nastává automaticky zákonná fikce, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Dle Nejvyššího soudu naopak platí, že pokud nedojde k podání žaloby, platí fikce, že pracovní poměr na dobu určitou skončil uplynutím sjednané doby. Nejvyšší soud dále uvedl, že žaloba dle § 39 odst. 5 je speciální žalobou, odlišnou od určovacího návrhu dle § 80 občanského zákoníku, což znamená, že tyto dvě žaloby nelze navzájem zaměňovat. Pokud tedy není podána speciální žaloba dle zákoníku práce, ale obecná žaloba dle OSŘ, nejsou splněny zákonné podmínky a má se za to, že pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby.
(…) stejně jako lze rozvázání pracovního poměru pokládat za neplatné, jen byla-li taková právní skutečnost určena pravomocným soudním rozhodnutím, lze pokládat sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou za odporující ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, jen jestliže to určilo pravomocné rozhodnutí soudu. V tomto smyslu je třeba také chápat slova důvodové zprávy o „zájmu právní jistoty obou účastníků pracovněprávního vztahu“, která směřují právě k tomu, aby nebylo možné žalobu uplatnit u soudu kdykoliv, ale v zájmu právní jistoty obou stran pracovního poměru jen ve „dvouměsíční prekluzivní lhůtě“.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, že sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou je v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, jen jestliže to bylo určeno pravomocným rozhodnutím soudu. Chce-li proto zaměstnanec dosáhnout změny pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou na základě fikce podle ustanovení § 39 odst. 5 věty druhé zák. práce, nestačí pouze, aby zaměstnavateli písemně oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ale musí též ve dvouměsíční prekluzívní lhůtě podle ustanovení § 39 odst. 5 věty druhé zák. práce podat u soudu žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce. Nebyla-li taková žaloba podána (nebo byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty), skončí pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby, i kdyby trvání pracovního poměru na dobu určitou bylo skutečně sjednáno v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce.
Zároveň je třeba mít v této souvislosti na zřeteli, že žalobu podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce nelze zaměňovat s určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. (např. na určení, že pracovní poměr trvá). Předmětem žaloby podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, zda byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, je existence právní skutečnosti, nikoli přímo určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Žaloba podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce je vůči žalobě podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. ve vztahu speciality. V rámci řízení o určení, že pracovní poměr trvá, se proto nelze zabývat zkoumáním splnění podmínek stanovených v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, a to ani jako předběžnou (prejudiciální) otázkou. Tímto způsobem je chápán vztah mezi oběma žalobami nejen dovolacím soudem (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2009 sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, uveřejněný pod poř. č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010), ale tento názor sdílí také Ústavní soud v již zmíněném nálezu ze dne 8.12.2015 sp. zn. II ÚS 3323/14. Z toho vyplývá, že na rozdíl od žaloby podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, kde právní zájem na požadovaném určení vyplývá přímo z tohoto ustanovení a není potřebné jej za řízení výslovně tvrdit ani prokazovat, je v případě žaloby na určení, že pracovní poměr trvá, v každém jednotlivém případě zapotřebí, aby byl dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. na tomto určení.