Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018
Zaměstnanec pracoval pro zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ve sjednaném druhu práce „doprava, veřejná zeleň“. Jednoho dne byl zaměstnanec zadržen Policií České republiky a následně byla provedena prohlídka jím užívané kanceláře (důvodem zadržení a provedení prohlídky bylo podezření z manipulace s veřejnými zakázkami). Po svém zadržení byl zaměstnanec umístěn do cely předběžného zadržení, přičemž byl v průběhu následujících hodin vyslechnut a následně další den propuštěn na svobodu. Během pobytu zaměstnance v cele předběžného zadržení za nim byli do cely policií vpuštěni tajemník a personalistka zaměstnavatele. Při následném jednání, které v cele proběhlo, předložil tajemník zaměstnanci k podpisu listiny – žádost o rozvázání pracovního poměru dohodou a dohodu o rozvázání pracovního poměru. Tajemník v rámci přesvědčování, aby listiny podepsal, zaměstnanci mimo jiné sdělil, že ví o tom, že zaměstnanec během pracovní doby sledoval pornografické internetové stránky a že při jejich sledování masturboval, že s ohledem na tyto skutečnosti nemůže být nadále „pracovníkem zaměstnance“, že je možné ho převést na jinou práci nebo mu dát „výpověď podle § 55“. Tajemník také zaměstnanci sdělil, že pokud listiny podepíše, nebude o sledování pornostránek hovořit, a nedozví se tak o nich ani přítelkyně zaměstnance, která je rovněž zaměstnankyní zaměstnavatele. Zaměstnanec poté předložené listiny (včetně dohody o rozvázání pracovního poměru datované ke stejnému dni) podepsal.
Zaměstnanec podal u soudu žalobu na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru a dovozoval v ní, že se zaměstnavatel dopustil „nezákonného zneužití postavení zaměstnance“, na něhož byl vytvářen nátlak v době, kdy se bez znalosti konkrétního obvinění nebo důvodu zadržení nacházel v cele předběžného zadržení a kdy neměl možnost se seznámit s obsahem listin, které podepisoval, a rozmyslet jejich právní důsledky.
Okresní soud žalobě zaměstnance vyhověl a tento rozsudek po odvolání zaměstnavatele následně v meritu věci potvrdil také krajský soud. Ve svém rozsudku dovolací soud dospěl k závěru, že se ze strany zaměstnavatele jednalo „o takovou formu psychického nátlaku, jenž nepochybně svobodu vůle zaměstnance při podpisu sporné dohody omezil“. Soud rovněž přihlédl k tomu, že zaměstnanec o skončení pracovního poměru dříve vůbec neuvažoval, přičemž návrh sporné dohody vzešel od zaměstnavatele. Dospěl proto k závěru, že svoboda vůle byla „v důsledku popsaných okolností“ na straně zaměstnance vyloučena a že dohoda o rozvázání pracovního poměru je neplatná.
Nejvyšší soud na základě dovolání zaměstnavatele oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem tohoto postupu však nebylo nesprávné posouzení otázky narušení svobodné vůle zaměstnance (v tomto ohledu se Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil se závěry krajského soudu), ale skutečnost, že soudy nedostatečným způsobem zohlednily specifika § 587 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož vede nedostatek svobodné vůle způsobený bezprávní výhružkou k relativní (tedy nikoliv absolutní) neplatnosti právního jednání. Soudy se tedy měly zabývat také okolnostmi uplatnění relativní neplatnosti zaměstnancem vůči zaměstnavateli, nezbytného pro „aktivaci“ neplatnosti.
19. Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný pod č. 12 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005); tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný pod č. 157 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009). K uvedeným závěrům sice dovolací soud dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, však na své aktuálnosti ničeho nepozbyly.
26. Závěr o tom, zda vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu byla či nebyla svobodná, je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V projednávané věci proto odvolací soud do rámce svých úvah správně zahrnul okolnosti, které uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným předcházely a za nichž žalobce dohodu o rozvázání pracovního poměru podepsal. Tyto okolnosti se nepochybně vymykaly běžným podmínkám, za nichž zaměstnanec se zaměstnavatelem obvykle uzavírá dohodu o rozvázání pracovního poměru, jestliže jednání o uzavření dohody mezi účastníky proběhlo nedlouho poté, kdy Policií České republiky bylo provedeno zadržení žalobce, a to (v rozporu s vnitřními předpisy Policie České republiky) přímo v cele předběžného zadržení, kam byl žalobce umístěn a kde mu byla dohoda tajemníkem XY předložena k podpisu. Není důvod pochybovat o tom, že uvedená situace (samotné nenadálé zadržení, prohlídka jeho kanceláře, umístění do cely předběžného zadržení a úkony s tím spojené, jimž se žalobce musel podrobit) způsobila, že žalobce – jak správně uvedl odvolací soud – se nacházel „pod silným psychickým tlakem, ve stavu psychického oslabení, nejistoty a celá vzniklá situace byla pro něj stresující“. Za těchto okolností nemohl žalobce dostatečně odolávat nátlaku ze strany tajemníka XY, který – poté, co ho seznámil s tím, že ví o tom, že žalobce během pracovní doby sledoval pornografické internetové stránky a (podle sdělení policie, která to zjistila ze svých záznamů) při jejich sledování masturboval – k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru žalobce přesvědčoval tím, že v případě, kdy dohodu podepíše, nebude o uvedených skutečnostech hovořit a nedozví se tak o nich ani přítelkyně žalobce. Uvedené skutečnosti, pokud by byly zveřejněny, jsou přitom takové povahy, že by bezpochyby negativně ovlivnily postavení žalobce v pracovním kolektivu, ale především též ohrozily jeho rodinný život, a obava z jejich zveřejnění byla způsobilá u žalobce vzbudit důvodnou bázeň. Jednalo se tedy o bezprávnou výhrůžku, neboť tajemník XY hrozil nepřípustným zásahem do osobnosti žalobce [do práva žalobce na zachování jeho důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí (srov. § 81 odst. 2 o. z.), které je chráněno též ústavními předpisy (srov. čl. 10 Listiny základnich práv a svobod)], tedy něčím, co nebyl oprávněn učinit.
28. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že „opakované sledování pornografických stránek v pracovní době“ může představovat „zvlášť hrubé porušení pracovních povinností zaměstnance“; uvedeným jednáním – pokud by se ho dopustil – by žalobce porušil povinnost zaměstnance využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací [§ 301 písm. b) zák. práce] a povinnost zaměstnance neužívat bez souhlasu zaměstnavatele pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení (§ 316 odst. 1 zák. práce). Nejednalo se tedy o bezprávnou výhrůžku, odůvodnil-li žalovaný (tajemník XY) svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou též tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl s žalobcem pracovní poměr zrušit okamžitě. To ovšem nemůže změnit nic na závěru o nedostatku svobody vůle žalobce, byly-li pohnutkou pro projev vůle směřující k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru na jeho straně skutečně výše uvedené okolnosti odůvodňující závěr o bezprávné výhrůžce ze strany žalovaného.
29. Jak již bylo uvedeno výše, bezprávná výhrůžka může být v soudním (nebo jiném) řízení uvažována na základě jen těch okolností, v nichž podle názoru oprávněného účastníka (toho, kdo právní jednání učinil pod vlivem bezprávné výhrůžky) spočívá, a které proto ve svém projevu vůle, jímž uplatnil relativní neplatnost právního jednání, označil. V projednávané věci odvolací soud dostatečně neuvážil, že zákon s bezprávnou výhrůžkou spojuje následek v podobě relativní neplatnosti právního (pracovněprávního) jednání, a tím, na základě jakých okolností žalobce uplatnil relativní neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, se nezabýval (skutková zjištění v tomto směru neučinil). Dostatečně proto nejen nevyjasnil, na základě jakých v úvahu připadajících okolností má (může) svobodu vůle na straně žalobce při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru uvažovat, ale neměl ani postaveno najisto, zda důvodem uplatnění relativní neplatnosti tohoto právního jednání skutečně byl nedostatek svobody vůle. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, kterou účastníci uzavřeli dne 8. 8. 2014, pro nedostatek svobody vůle na straně žalobce je proto přinejmenším předčasný.