Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021
Zaměstnavatel sdělil v roce 2019 zaměstnankyni dopisem, že jí „dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce, neboť podle lékařského posudku vydaného dne 7. 5. 2019 zařízením pracovně lékařských služeb pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilosti konat dále dosavadní práci.“
Zaměstnankyně napadla výpověď žalobou u soudu, kde tvrdila, že jí měla být dána výpověď podle § 52 písm. d) zákoníku práce, neboť byla její zdravotní nezpůsobilost způsobená pracovním úrazem. Stěžejní z hlediska dalšího průběhu řízení byla námitka zaměstnankyně, že zaměstnavatel nedisponoval v době doručení výpovědi řádným lékařským posudkem poskytovatele pracovnělékařských služeb, který by najisto konstatoval příčinu pozbytí její zdravotní způsobilosti k výkonu práce – posudek pouze uváděl, že „zaměstnankyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce“.
Okresní soud žalobě zaměstnankyně vyhověl a naznal, že zaměstnavatel neměl k dispozici lékařský posudek konstatující příčinu pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnankyně, což činí výpověď danou na základě takového posudku neplatnou.
Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu a předně uvedl, že výpověď opřená o lékařský posudek vydaný bez uvedení příčiny zdravotní nezpůsobilosti nesplňuje požadavek na skutkové vymezení výpovědního důvodu bez možnosti jeho záměny s jiným důvodem [§ 52 písm. d) vs. § 52 písm. e) zákoníku práce]. Odvolací soud poukázal také na novelu zákona o specifických zdravotních službách, účinnou od 1. 11. 2017, kdy podle něj od uvedeného data lékařský posudek již není nezávazným dobrozdáním, ale závazným aktem, který musí obsahovat všechny povinné náležitosti (včetně vymezení příčiny nezpůsobilosti) a musí být platný, aby jej mohl zaměstnavatel využít jako podklad pro platnou výpověď z pracovního poměru.
Nejvyšší soud pak na základě dovolání zaměstnavatele oba předchozí rozsudky zrušil. K otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu soudci s odkazem na výkladová pravidla obsažená v občanském zákoníku uvedli, že formulace vymezení výpovědního důvodu použitá zaměstnavatelem v tomto případě (viz 1. odstavec shrnutí) splňuje zákonné požadavky, neboť z ní za nastalých okolností jasně vyplývá, že zaměstnavatel dává zaměstnankyni výpověď pro pozbytí způsobilosti z důvodu obecného onemocnění.
V otázce povahy lékařského posudku se pak soudci Nejvyššího soudu neshodli s odvolacím soudem, když naznali, že i po 1. 11. 2017 představuje lékařský posudek pouze nezávazné dobrozdání o zdravotním stavu zaměstnance. Zůstávají tedy v platnosti dřívější závěry, podle nichž výpověď zaměstnavatele není a priori neplatná jen proto, že byla učiněna na základě nekompletního či jinak vadného posudku – soudy měly dokazováním zjišťovat, zda zaměstnankyně pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce, a z jaké příčiny se tak stalo.
Pakliže bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že obsahem přezkoumávané výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 5. 2019 bylo mimo jiné, že „… dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce…“ s odůvodněním, že „…podle lékařského posudku …(žalobkyně, pozn. dovolacího soudu) …pozbyla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci…“, je nutno dospět k závěru, že z hlediska výkladových pravidel pro právní jednání, vyložených výše, nelze mít žádné pochybnosti o tom, jaký byl úmysl jednajícího (zaměstnavatele) a že tento úmysl musel být adresátu tohoto právního jednání (již s ohledem na vlastní obsah výpovědi) rozpoznatelný, resp. s ohledem na okolnosti případu (zejména okolnost odmítnutí převzetí lékařského posudku, na který je ve výpovědi poukazováno) znám. Závěr odvolacího soudu, že „…výpověď nesplňuje formální náležitosti stanovené v ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce…“, tak správný není;
(…) Pakliže však ani po 31. 10. 2017 (tedy potom, co nabyl účinnosti zákon č. 202/2017 Sb.) nadále nepřichází v úvahu soudní přezkum rozhodnutí příslušného správního orgánu, kterým byl přezkoumán lékařský posudek, není možno takový posudek, resp. rozhodnutí příslušného správního orgánu o jeho přezkumu, považovat za rozhodnutí, z něhož by mohl soud v občanském soudním řízení ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. bez dalšího vycházet, neboť „…není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech…“ (srov. závěry dříve citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08). Znamená to, že i pro právní stav po dni 31. 10. 2017 zůstávají v platnosti závěry Nejvyššího soudu, učiněné v rozsudku ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015.
Dovolací soud si je vědom, že komentářová literatura zaujala k této problematice názor opačný [srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 313, 314, bod 53. a 61.], avšak při respektu k principu dělby soudní pravomoci, a zejména při vázanosti právním názorem Ústavního soudu, není možno tento názor aprobovat.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že názor odvolacího soudu, že „…lékařský posudek již není toliko dobrozdáním…“, vyjádřený v bodě 14. odůvodnění jeho rozhodnutí, správný není.