Zaměstnavatel může nad rámec zákonné výše odstupného stanovené v § 67 zákoníku práce přiznat zaměstnancům vyšší odstupné.
Zákoník práce zaměstnancům nepřiznává právo na odstupné při skončení pracovního poměru výpovědí na základě důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce. V praxi se často objevuje případ, kdy zaměstnavatel zaměstnancům v souvislosti s touto výpovědí poskytuje určité peněžité plnění, které bývá často označováno jinak než jako odstupné (například odchodné) a zachází se s ním jako se mzdou. Rozdíl mezi odchodným považovaným za součást mzdy a odstupným spočívá v tom, že se odstupné nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na nemocenské, důchodové a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Vzhledem k závěrům obsaženým v Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Ads 90/2013, ovšem platí, že se i odstupné přiznané nad rámec zákona při výpovědi dané podle § 52 písm. e) zákoníku práce z hlediska odvodů pojistného chová stejně, jako odstupné přímo přiznané zákoníkem práce. Z toho důvodu nemusí být nabízená peněžitá kompenzace v těchto případech označována jako odměna, nýbrž je možné k ní přistupovat jako k odstupnému se všemi právními důsledky.