Pracovní pohotovost je v zákoníku práce definována jako doba, kdy je zaměstnanec připraven podle pracovní smlouvy k případnému výkonu práce, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec rozvrhu směn zaměstnance. Zaměstnanec může držet pracovní pohotovost jen na jiném místě než na pracovišti zaměstnavatele.
Zaměstnavatel může podle zákoníku práce od zaměstnance vyžadovat pracovní pohotovost jen na základě dohody s ním. Na základě obecně uzavřené dohody, kterou dává zaměstnanec souhlas držet podle potřeby zaměstnavatele pracovní pohotovost, může již zaměstnavatel tuto pohotovost nařídit, aniž by s tímto nařízením v jednotlivém případě musel zaměstnanec vyslovovat souhlas.
V době pohotovosti musí být zaměstnanec pro zaměstnavatele dosažitelný, aby mohl zaměstnavatel předat zaměstnanci pokyn směřující k výkonu práce. Způsob této dosažitelnosti by měl být mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednán. Nejčastěji bude zaměstnavatel zaměstnance kontaktovat telefonicky.
V době pracovní pohotovosti musí být zaměstnanci poskytnuta odměna ve výši nejméně 10 % průměrného výdělku. Vnitřní předpis nebo smlouva může tuto odměnu navýšit nad zákonem stanovené minimum.