Logopedárium od A do Ž – ukázka prémiové verze

Podpora fonematického sluchu a komunikačních dovedností u dětí se sluchovým postižením TERAPEUTICKÉ METODY A POSTUPY 8. Podpora mluvené řeči jednotlivými znaky znakového jazyka neslyšících Po zjištění sluchové vady doporučujeme rodičům dítěte podporovat mluvenou řeč (kromě příslušného obrázkového názoru) jednotlivými znaky znakového jazyka neslyšících. Dospělý mluví a souběžně s tím ukazuje – znakuje názvy věcí, osob, dějů i situací kolem dítěte stejným způsobem jako u dítěte v počátcích rozvoje řeči. Komunikace tímto způsobem není dokonalá, ale v případě slyšících rodičů je rozumným kompromisem mezi „pouhým“ mluvením na dítě bez jakékoliv podpory a dokonalým ovládnutím znakového jazyka neslyšících, což je pro slyšícího člověka bez kontaktu s neslyšícími téměř nemožné a v časovém horizontu možného ovládnutí jazyka jako systému nesplňuje požadavek začít s užíváním podpory co nejdříve. Komunikaci s dítětem nelze odložit a v zájmu užívání co nejryzejší podoby znakového jazyka začít s touto podporou až o několik let později! Nabízí se možnost zajistit dítěti kontakt s rodilým mluvčím znakového jazyka neslyšících, v praxi se však tato možnost ukazuje většinou jako nereálná (v dosahu rodiny žádný takový mluvčí není nebo není v silách rodiny tento kontakt zajistit a udržet). Rodič se nemusí bát, že dítě komunikaci tímto způsobem upřednostní před „užíváním pusy“. Je pravda, že pro dítě je nápodoba pohybu rukou i těla snazší než přesné napodobení pohybu mluvidel. Právě proto dokáže v relativně krátkém čase znak napodobit a začít znaky ke komunikaci užívat. Efektivita této komunikace je evidentní i praktická (ruce nelze nikde zapomenout – na rozdíl od obrázků, pokud je rodina využívá). Dítě souběžně slyší i mluvenou řeč. Protože pomocí znaků začíná chápat význam slyšeného slova, rozvíjí se zároveň porozumění řeči, včetně schopnosti „číst“ ze rtů, tedy odezírat. Odezírání Dítě vidí pohyb rtů, jazyka, postavení zubů, tváří a přítomné souhyby pod bradou a na krku a spojuje si je s významem, který „vidí“ ve znaku. Každé další vyslovení stejného slova souběžně se znakem upevňuje tento spoj, až jednou, při pouhém vyslovení, dítě pochopí smysl vysloveného slova i beze znaku. Pokud s dítětem správně pracujeme, užívá-li kompenzační pomůcku a přiměřeně dobře s ní slyší a rozumí (chápe význam komunikace), vymění časem ukázaný znak za vyslovené slovo – v určitém okamžiku pro ně bude jednodušší „mluvit“ pusou. Výcvik v odezírání bez chápání smyslu vyslovovaného slova není možný – dítě slovo musí znát!